Vernisáž výstavy Krása bez závoje v Galerii Villa Pellé

Načeradský poprvé zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem maleb podle reportážních fotografií, vytvořeným z většiny v roce 1967 a představeným Jindřichem Chalupeckým začátkem roku 1968 ve Špálově galerii. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, kdy soudruzi odmítli pustit za Načeradským manželku s dcerou, začalo období bojkotu tvorby nejen Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím 60. let. Načeradský, známý ironickým nadhledem a schopností bavit širokou společnost, vzpomínal, že tenkrát mu zcela došel humor.

V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko, což bylo oficiálními strukturami přijato s velkou nelibostí . Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.

Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt, Zbyněk Sedlecký, Jana Kasalová, ale také jeden z vůdčích představitelů tzv. Klužské školy Marius Bercea.

Malíř si nepotrpěl na oficiální uznání. Jediným kritériem kvality, které uznával, bylo, zda obraz obstojí vedle děl Mistrů. Proto ani skutečnosti, že v roce 1979 vybrala nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou sedm Načeradského děl do svých sbírek, autor nepřikládal velký význam. Naopak za důležitý počin pro náhled na své dílo považoval možnost mezinárodní konfrontace, kterou mu umožnila Meda Mládková zařazením jeho obrazů na výstavy Expressiv v roce 1987 ve Vídni a v roce 1988 ve Washingtonu. Ta jeho obrazy inspirované fotografiemi zařadila v roce 1988 i do kolektivní výstavy v New Yorku. V roce 2002 visel Načeradského obraz Červenec – Útěk do hor z roku 1967 (zapůjčený z majetku pražské Národní galerie) vedle děl F. Bacona, G. Richtera, G. Baselitze, D. Hockneye a Y. Kleina na významné výstavě Europaweit – Kunst der 60er Jahre, která proběhla v Karlsruhe a v Halle. Recenzi výstavy v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung doprovázela právě reprodukce Načeradského díla.

Jsme přesvědčeni o tom, že vrchol Načeradského díla patří mezi těch několik málo vzácných výjimek v českém umění, jejichž vystavení v konfrontaci s tzv. západním uměním nebudí dojem provinčnosti. Je s podivem, že od roku 1990 v Praze neproběhla žádná bilanční výstava Načeradského díla. Považujeme za mimořádnou příležitost a zároveň i splátku dluhu autorovi uspořádat přehlídku Načeradského tvorby v atraktivních prostorech Galerie Villa Pellé.

Jiří Načeradský patří díky svému inovativnímu přístupu k obrazu mezi klíčové autory české poválečné malby. Proti oficiálnímu socialistickému realismu se dovedl vymezit již krátce po svých studiích na pražské AVU, před polovinou 60. let 20. století, osobitým výrazem syntetického modernismu, který se nejprve odkazoval na hlavní avantgardní proudy (kubismus, expresionismus, surrealismus), aby postupně reflektoval poválečnou atmosféru nově zakládané společnosti, jež nepostrádala staronové radosti a starosti (inspirace v hnutí COBRA, později Nové figurace). Jiří Načeradský ve svém díle vždy hájil především lidský rozměr zkušenosti a auru její nutné bezprostřednosti. Jeho celoživotním malířským zájmem byla tematizace rozporu mezi přirozenou lidskou vitalitou a fenoménem společenské restrikce, konfliktní situace, která se u Načeradského celoživotně projevovala malířskou rezistencí a revoltou. Právě tento moment tvorby bude kurátorsky zohledněn v kurátorském záměru pro výstavní prostory Villy Pellé.

Kurátoři Petr Vaňous a Petr Mach