Ti, kteří nás opustili - Činoherní klub

18.9.2022, 19:30 – 21:30

Večer věnovaný Nině Divíškové, Libuši Šafránkové, Josefu Abrhámovi, Janu Vodňanskému, Jiřímu Hálkovi a Jiřímu Menzelovi.

Ti, kteří nás opustili - Činoherní klub
  • Adresa:
    Ve Smečkách 26
    Praha 1 11000

 Vážení a milí diváci, dovolte, abychom Vás pozvali na večer věnovaný osobnostem Činoherního klubu, které nás v minulých dvou letech opustily.

Vzpomeneme na ně prostřednictvím záznamů z inscenací, ve kterých hrály.

Vystoupí Big Band Vyšší odborné školy a Konzervatoře Jaroslava Ježka pod vedením jazzmana Milana Svobody.

Nina Divíšková o Činoherním klubu

„Bylo toho hodně o společném názoru na život, na divadlo… Pamatuju si slova Evalda Schorma: ‘Domluvit se můžou jen předem domluvení.’ Asi jsme v jedné chvíli tak nějak ‘předem domluvení’ byli. Věděli jsme, že nesmíme lhát, ani jeden druhému, ani divákům. A diváci to asi z nás cítili. A cítili možná i to, že ‘každý z nás táhne svůj kříž’ stejně jako oni, každý, stejně jako oni, řeší ty obyčejné, lidské pochyby, selhání, radosti i trápení, stres z politiky, stres z obyčejného každodenního života, starost o děti – o obživu, všichni jsme se cítili stejně ohrožení. A stalo se, že ti v hledišti nás začali asi mít za to rádi.“

Nina Divíšková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

O Nině Divíškové

„Groteskně vyhlížející a jednající Svatava není ovšem schválností, je svou nehybností a ustátostí jen dokonalým odrazem nenormálního nitra, které se musí i navenek projevit abnormalitou. Smysl pro vyhmátnutí nenormálního v člověku, pro hyperbolu jeho vnitřních, navenek prosakujících kazů zachycených v přesných tvarech, herce Činoherního klubu rovněž spojuje.“

Helena Suchařípová: Glosy o hereckém kontaktu, časopis Divadlo – září 1966

„Když Čechov poznamenává: vchází Charlotta Ivanovna, tak Charlotta Ivanovna vchází na rukou. Nemůžeme vytknout interpretaci, ani že je snobská, ani že je Čechov znásilněn. Čechovovská melancholie se na pozadí žertování neztrácí, dostává nový groteskně tragický výraz.“

Ritva Särkisilta: Škleb se slzami, Päivän Sanomat, Helsinky 29. 3. 1972

Libuše Šafránková o Činoherním klubu

„Činoherní klub je neměnná a ničím nezaměnitelná hodnota, která se nemůže vyprášit z paměti ani z těla. Hodnota, kterou má člověk pod kůží a ať přijde kamkoliv, pokud žije, nese si ji s sebou a na jejím základě je schopen dalšího vývoje a existování.

Když to má člověk shrnout do jedné věty, ona vnitřní svoboda je úhelným bodem, od nějž se odvíjí vše ostatní.“

Libuše Šafránková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

O Libuši Šafránkové

„Z hlediska dané osobnosti (z hlediska člověka Libuše Šafránkové) jde totiž o nezaměnitelně individuální přístup ke světu a k životu, který se může v životě projevovat různě, ale který za předpokladu skutečné herecké příležitosti nás při svém hereckém uplatnění nakonec vždycky potěší; a to také a právě proto, že je to jaksi z principu přístup tvořivý.“

Jaroslav Vostrý v knize „Sláva a bída herectví“

„Za svůj dlouhý divadelní život jsem se v Čechách, a všechny drahé kolegyně ať mi prominou, nesetkal s větším divadelním talentem, než jakým je a v mé mysli navždycky zůstane Libuše Šafránková.“

Vladimír Procházka, ředitel Činoherního klubu

Josef Abrhám o Činoherním klubu

„Řadu let se kdekdo pokouší pojmenovat, v čem spočíval ‘styl’ Činoherního klubu, v čem byl ‘odlišný’. Nebylo to v pilnosti, jistě existovala řada divadel pilnějších. Nebylo to v experimentech vyhledávat ‘objevné’ a provokativní výklady, nebylo to divadlo avantgardní... Možná, že klíč k odpovědi je skryt v samotném názvu – Činoherní klub.

V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhýmu jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní... Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“

Josef Abrhám v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

O Josefu Abrhámovi

„‘Kindrštube’, výchova, to září z člověka. On je antiburan.

Ladislav Smoček ve filmu Josef Abrhám

„Velice slušný chlapec. Velmi kultivovaný. Takový, který samozřejmě umí na piano a umí anglicky. Má ‘kindrštube’. Ale ve kterém něco hraje, ve kterém je nějaká energie, která se chce projevit, i když na druhou stranu má tendenci se schovat.“

Jaroslav Vostrý ve filmu Josef Abrhám (ČT – cyklus Neobyčejné životy, 2009)

Jan Vodňanský o Činoherním klubu

„V dokonalé úctě a s úsměvem idiota se klaní ‘for ever’ – na věčné časy a nikdy jinak“

Jan Vodňanský

O Janu Vodňanském

„Na vizitkách měl pod svým jménem vytištěno povolání showman, ale nikdy nebyl showmanem z profese. To spíš z leknutí.“

Přemysl Rut / Z časů života a díla, posledního programu V+S.

„Vodňanský je téma pro uměnovědnou studii či dobrodružný životopisný román – co jen bylo těch zákazů a kotrmelců, co jako signatář Charty 77 prožil. Ode mne tedy trochu pateticky pouze toto: Jan Vodňanský byl darem pro tuto zemi. Sluší se poděkovat.“

Jan Kolář / penzista, bývalý šéfredaktor Divadelních novin

Jiří Hálek o Činoherním klubu

„Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být při tom, se mi splnil můj ‘herecký sen’. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali ‘dědku’), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím, a divadlo na prvním místě. Že jsme měli co říct, pod vedením Ladislava Smočka, Jana Kačera a Jaroslava Vostrého (last but not least) bez velkých programových prohlášení, se ukázalo hned při zahájení naší práce. Vznikalo divadlo, v němž se herec necítil být zaměstnancem plnícím své pracovní povinnosti, ale spolutvůrcem, jehož názor nebyl jen respektován, ale přímo vyžadován a vítán.“

Jiří Hálek v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

O Jiřím Hálkovi

„Celý život vůbec byl Jirka Hálek na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel.“

Ladislav Smoček

„Jeho vklad do významu a tvorby Činoherního klubu – byť jaksi skromně tlumený, což ostatně odpovídá Jirkově povaze – je nejen trvalý, ale vpravdě zakladatelský.“

Jan Císař

Jiří Menzel o Činoherním klubu

„Byl jsem na tohle divadlo pyšný. Sám jsem mohl poznat tu intimní blízkost jeviště s hledištěm na vlastní kůži z obou stran a prožil tu velice šťastné chvíle.“

Jiří Menzel

O Jiřím Menzelovi

„To, co bylo specifické právě pro Mandragoru (1965) a Menzlův režisérský přínos, bylo jakési půvabné uličnictví a gaminská svoboda hry, která souzněla nejenom s obdobnými vlastnostmi herců a scénografa, ale i s tím, co opravdu bylo tehdy v atmosféře.“

Jaroslav Vostrý

„Hraní ho strašně bavilo, ale učil se za pochodu – před diváky. Měl úspěch, měl radost, přál jsem mu to. Že byl Jirka vyučenej režisér a já vyučenej herec, to vůbec neovlivňovalo naše výměny názorů. Mluvil jsem mu do 'režie', on mě mluvil do 'herectví'. V tom byl náš vztah ojedinělý.“

Josef Abrhám

Fotografie v galerii:

Nina Divíšková / Elizabeth Peachumová, Václav Havel: Žebrácká opera (1990), Režie: Jiří Menzel, Foto: Miroslav Pokorný
Libuše Šafránková / Estelle, Jean-Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti (1994), Režie: Vladimír Strnisko, Foto: Martin Poš
Josef Abrhám / Icharev, V. Gogol: Hráči (1982), Režie: Ladislav Smoček, Foto: Miroslav Pokorný
Jan Vodňanský v pořadu S úsměvem idiota (stále) (2014), Foto: Ivan Prokop
Jiří Hálek / Selsdon Mowbray, Michael Frayn: Bez roucha (1986), Režie: Jiří Menzel, Foto: Miroslav Pokorný
Jiří Menzel / Halibut, Sean O´Casey: Pension pro svobodné pány (1975), Režie: Jiří Krejčík, Foto: Miroslav Pokorný