Pro AZZ je první výstavou v nově rekonstruovaných Balkonových místnostech zámku a pro Galerii Orlovna slavnostním restartem po pětileté odmlce.
Michael Rittstein patří mezi nejuznávanější a současně nejoriginálnější současné výtvarné umělce. Díla vystavená v „Modré půdě“ většinou patří k autorovým pracím z posledních let. Zvláště blízká a srozumitelná svými náměty i provedením mohou být současné mladé generaci, žákům a studentům odchovaným komiksy, horory a rychlými střihy, a přece naprosto srozumitelnými.
Michael Rittstein (*1949) maluje na Chodsku (Brnířov, Kdyně) i v Praze stále s chutí a zvědavostí, zpravidla zdravě nespokojen s dosaženými výsledky. Neuzavřel se ve svém dřívějším světě groteskních explozí a syrových gagů. Jeho současná malba je snad ještě více uvolněná, smyslná a podmanivá. Svou práci miluje. Dělá vše naplno, bez salonních manýr, přesto neztrácí cit pro realitu, v které se nachází. Tu však nahlíží osobitě a mnohdy i zábavně. Skutečnost se na jeho obrazech často stává rozpohybovanou hořkou komedií, krvavým hororem, pokleslým kýčem, ale také stále častěji poklidnou krajinou, opuštěným zákoutím… Jeho lidem srozumitelná díla jsou vyhledávána a stále více ceněna. Je nezávislý, plný energie a stále otevřený novým podnětům. Jeho obrazy – všední ve své výchozí podstatě a vypjatě nadnesené ve svém finálním zpracování – se staly významnou součástí českého výtvarného umění posledních desetiletí.
/Michael Rittstein se narodil se v Praze v rodině, která nebyla umělecky založená, otec byl technik, ale rodiče synovi v zálibě ve výtvarné činnosti nebránili, a naopak jej podporovali. Jako dítě nemusel ve výběru svého budoucího povolání řešit žádné dilema, toužil odjakživa být malířem. Zároveň byl ale také už od útlého věku veden k aktivnímu sportu – plavání, jako dorostenec plaval závodně a dvoufázově trénoval. Plavání se ostatně věnuje dodnes, pohyb ve vodě ho dobíjí a čerpá z něj sílu a energii pro další malířskou činnost. Studoval letech 1964–1968 na pražské „hollarce“ a v letech 1968–1974 na Akademii výtvarných umění, v ateliéru Arnošta Paderlíka/. Je četně zastoupen ve významných českých i světových uměleckých sbírkách: Vídeňském Albertinu, Centre Georges Pompidou v Paříži, Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Českém muzeu výtvarných umění v Praze, Památníku národního písemnictví v Praze, všech českých oblastních galerií, Muzeu umění v Olomouci, Městské galerii v Brně, Ministerstva kultury ČR a v řadě soukromých evropských i zámořských sbírek. Jeho díla se nejen hojně vystavují a prodávají, ale často i reprodukují.
V roce 1987 spoluzakládá s Kurtem Gebauerem, Jiřím Načeradským, Jiřím Sopkem, Václavem Bláhou, Vladimírem Novákem, Petrem Pavlíkem, Ivanem Kafkou, Jiřím Beránkem a dalšími „Volné sdružení 12/15 Pozdě, ale přece,“ které se přihlásilo k domácí tradici existenciální figurace sedmdesátých let, a především k nové figuraci generačních předchůdců z druhé poloviny šedesátých let.
Od mládí si Rittstein oblíbil dva české malíře. Prvním z nich byl Luděk Marold, na jehož panorama do Stromovky to měl ze svého bydliště z Letné kousek, druhým z nich byl Zdeněk Burian, který Rittsteina fascinoval svou realistickou představivostí pravěkého života, bez jehož mistrovského ztvárnění by nikdo nikdy tento dávný svět nespatřil. Obraz je pro Rittsteina prvořadě výletní místo, kterým se chce projít. Nechce v něm intelektuálně řešit umělcovo nitro, to snad vzniká až druhotně, chce si vytvořit místo, kde se děje nějaká situace, která ho zajímá.
V devadesátých letech se objevují v Rittsteinově tvorbě nové výrazové možnosti a také krajina. Má velmi blízko k přírodě, tvoří krajinomalby, maluje parky – ačkoliv, jak sám říkal, působí mu doslova muka, má-li na listy a trávu použít zelenou barvu. Z jeho děl je znát soucítění s přírodou, zejména tam, kde má své rodinné kořeny a kde je doma, v kraji Domažlicka: Brnířov, Kdyně. V roce 1992 se stává členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho gestická malba se vyznačuje výrazovou nadsázkou, tvarovou deformací, groteskními ději, sarkasmem, vtipem a rejem postav a předmětů. Jeho obrazy srší barvami. V poslední době maluje hlavně akrylovými gely, které nanáší na plátno v silných vrstvách a vytváří tak reliéfní malbu nejraději v modrých, červených a žlutých tónech. Je považován za nejvýznamnějšího představitele expresívní figurální malby, která má v českém umění bohatou tradici... Přední místo má v jeho díle i grafika a knižní ilustrace. Je autorem mnoha volných grafických listů, ale nejen těch. Má na svém kontě ilustrace k více než dvaceti knižním titulům pro velká pražská nakladatelství. Spolupracoval také s filmem (film Jana Němce Heart Beat 3D (2010). Věnuje se prostorovým instalacím. Baví ho velké obrazy, protože v nich „může chodit,“ přibližovat se jim. Velká plátna začíná malovat na zemi, v kleče, shrbený, občas si při tvorbě zatancuje, povzbudí se poslechem oblíbené rockové hudby. Všechno maluje zpaměti – z hlavy, nikdy nepoužívá předlohu ani modelky, i tak má spoustu „ženských“ obrazů
Základem pro stálost malířského rukopisu Michaela Rittsteina je vnitřní napětí mezi spontánním chaosem a promyšlenou koncepcí, řádem. Kombinace dvou protichůdných přístupů vytváří v jeho obrazech harmonii – na jedné straně spontánnost, na druhé řád. Malíř sám sebe označuje za Darwinistu, kterého zajímají lidské animální projevy. Hlavními aktéry malířova světa jsou lidé a zvířata. Protože spoustu času tráví na venkově, právě na již zmiňovaném Domažlicku, maluje zvířata, která ho obklopují. Jeho svět zvířat a lidí opět staví proti sobě dva protiklady: na jedné straně pudovost zvířecích instinktů, na straně druhé lidský intelekt. Rittstein nešetří vtipem a nechává děj svých obrazů prostoupit absurditou.
Se záměrem zpřístupnit autorovo dílo co nejširšímu okruhu dnešní mladé generace rozhodly GO! a AZZ vytvořit speciální vstupné na výstavu pro žáky a studenty nejen výtvarných škol.
Vstupenka pro školní třídy až do třiceti osob je po dobu výstavy za 500 Kč, tzn cca 16Kč na osobu
Ing. Jiří Antoš CSc., PhDr Milada Frolcová
