Obrazy Žofie Dubové v Galerii Kaple
Obrazy Žofie Dubové můžeme číst jako soukromé svitky, na kterých je zachycen proces hledání vlastního ekvivalentu zobrazování krajiny a je v něm vyjádřen rozměr člověka v rámci jeho existence.
"Rozvinováním svitků" odhalujeme obsahy a principy topografie a smiřujeme se s tempem, jakým se nám skryté pomalu odkrývá. Výhledy na krajinu jsou otevřené každému. Pohledy nesou osobnostní vklad a jsou kulturně podmíněné. I nám známé výhledy generují nové pohledy, když do procesu malování nebo kreslení zapojíme jiný koncept myšlení. "Keď maľujem, už som v obraze a nie v krajine," konstatuje Žofia.
Čas drobnokresby, tak detailně podporován šitím, kresební čárou nebo malovanou skvrnou není věnován ilustrativnosti, ani nedosahuje iluze virtuózního přepisu reality. Podstata iluzivního efektu je v konceptuální atmosféře zobrazení přírody, v pochopení dálky, kde vizuální záznam nabývá multipohledového a ne realistického významu, jakéhosi přírodního makrokosmu.
"Rozmýšľam nad jedinečnosťou daného miesta, nad tým, čo ma najviac zasiahlo a potom nad tým, ako to zobraziť. V obraze sa to stáva, myslím, viac univerzálnym. Nie je až tak podstatné konkrétne miesto, ale čo je zobrazené."