Výstava Černá a bílá Vladimíra Birguse - Czech Photo Centre

Ale přestože fotografie často vznikaly při tuzemských i zahraničních cestách, atraktivní prostředí zde nehraje významnější roli.

Vladimír Birgus se ve své tvorbě, kontinuálně rozvíjené už od poloviny sedmdesátých let, vydal cestou vizuálního dobrodružství přetavování reality. Pod zdánlivě jednoduchými a na první pohled snad i motivicky nepříliš atraktivními záběry se skrývá bohatá řeč odkazů. Vše je potenciálním nositelem možných sdělení. Je přitom charakteristické, že v těchto fotografiích jsou lidé zbavení prostoru, se kterým se mohu identifikovat, osobního příběhu a mnohdy i tváří. Obvykle stojí zády nebo jsou natolik vzdáleni, že jejich výraz zůstává divákovi utajen. V tomto potlačení individuální lidskosti jsou zobrazeni jako anonymní lidé bez konkrétnosti, gesty ani výrazem tváře nenavazují dialog. Specifické místo má v tomto bohatém světě významů častá práce s ostrým světlem a především se stíny, které nesou symbolický podtext.

Zobrazení lidé jsou ponecháni sami sebou, bloudí, vrženi do tohoto světa. Zasaženi, něčím mimo obraz, sledují to námi neviditelné. Nekonvenčně komponovanou momentní fotografií se snaží Vladimír Birgus o mnohovýznamovou výpověď, ve které tematizuje lidský smutek, pocity vykořenění, osamělost člověka uprostřed anonymního davu, často prostřednictvím programového zachycování situačních momentů vydělujících konkrétní osobu od ostatních. Ale všímá si také vztahu člověka a doby, do které je vsazen, ať už glosuje komunistické režimy, prvomájové oslavy, pád Berlínské zdi, Sametovou revoluci nebo konzumní způsob života. Skutečný význam těchto fotografií není konkrétní a jasně definovaný, vždy odvisí od divákovy ochoty myšlenkově spolupracovat při dešifrování jemných symbolů a metafor.

Tomáš Pospěch