Laboratoř Simony Babčákové - Dejvické divadlo

Hrají: Simona Babčáková a další...

16. listopadu se Dejvické divadlo promění v laboratoř. Přesněji – v Laboratoř Simony Babčákové. A právě jí jsme položili několik otázek na toto téma:

Co si máme pod tímto tajemným, málem alchymistickým pojmem představit?
Je to vlastně můj experiment, mapování volné improvizace, a zároveň přiznávám, že je to i moje potřeba hledání dalších improvizačních partnerů. Laboratoř je v tom, že nejsem v pozici přísného pedagoga, jsem ve stavu stejného hledání a objevování zákonitostí a pravidel improvizace jako účastníci workshopu.

Jak to celé bude probíhat?
Dopoledne budou řízená cvičení, která se mi osvědčila už při výuce na DAMU, a v odpolední části bych už byla ráda, kdybychom se co nejvíce přiblížili ke skutečnému představení. To znamená, že druhá část tréninku bude i se zvukem, světly a v kostýmech. A hlavně s prvními diváky, kterými by v této fázi měli být tzv. lidé z oboru, tedy herečtí kolegové, ale i ostatní umělci, zdravotní klauni, studenti uměleckých škol a další příbuzní.
Večer by vše mělo vyústit v seriózní představení pro veřejnost, v němž v jeho první polovině budou hrát vybraní účastníci workshopu a ve druhé polovině bych se, s dovolením, přidala.

Tvoje zkušenosti s improvizací jsou bohaté. Co všechno předcházelo tomu, než sis zřídila vlastní laboratoř?
Celé to začalo dejvickým projektem Sekec mazec, který s námi dělal Jaroslav Dušek. A to bylo mé improvizační zasvěcení. Na Sekec mazec jsem navázala vlastními večery improvizace, které byly uváděny jako Second sekec. Ty spočívaly v tom, že jsem si na jednotlivá představení zvala pokaždé jiné hosty a v podstatě jsem k sobě hledala ideálního partnera nebo partnerku. A na toto hledání navazuji teď Laboratoří SB, přestože momentálně tvořím stabilní dvojici s Ester Kočičkovou v Rock Café. Ale to se vzájemně nevylučuje.

Jakou roli hrají v tvých představeních světla, hudba, zvuk?
Vycházím z nich jako z partnera. Jsou pro mě nezbytné pro vytvoření atmosféry, často určují styl. Jsou pro mě tou první inspirací, kterou přijímám bezpodmínečně, beru je jako pozitivní danost, se kterou nepolemizuji.

Dochází při závěrečné syntéze také na aktivní podíl diváka?
Já věřím na určité napojení, kterému říkám „morfické pole“, a improvizace je pro mě taková konstelační hra. Je to jako telepatie, ale se všemi diváky naráz. A některá témata jsou společná více lidem, a ta se potom při hře zjevují. V podstatě hráče okupují a napadají (prostě to na vás svrchu skočí). 

Zatím se věnuješ především profesionálům. Plánuješ také nějaké laboratorní výzkumy v oblasti amatérské?
Mám to nastavené tak, že kdyby mě nějaká „skupina hladových“ požádala o workshop, můžeme se domluvit.

Jaké předpoklady by měl mít člověk, který se chce věnovat tak složité disciplíně, jakou improvizace bezesporu je?
Samozřejmě kromě hereckého talentu a exhibičního nutkání – protože co si budeme povídat, je to svým způsobem adrenalinový sport – by to měl být člověk, který je ochoten odevzdat se čemukoli, co přijde, ať je to pro něj jakkoli nevýhodné. Myslím tím schopnost totální ztráty sebedůležitosti – jinak improvizačně nepřežije. Jakmile hráč začne řešit, jak u toho vypadá nebo co si o něm ostatní budou myslet, tak se múzy seberou a ve vteřině odejdou pryč. A člověk je pak musí dlouho přemlouvat, aby se zase vrátily. Rozhodně by to měl být dobrodruh a snílek, který si umí pustit fantazii na špacír. V téhle oblasti mají lidé pořád hodně uzavřené kohouty… Proto si myslím, že je improvizace léčivá, a to jak pro hráče, tak pro diváky. Viděli jste Nekonečný příběh? Tak o tom to je… My všichni jsme ten chlapec, který má dát princezně jméno.

Ptala se Eva Suková