Únor 1948 v Praze - Muzeum hlavního města Prahy

Takto výstižně charakterizuje poslední kolo mocenského boje v Československu na sklonku února 1948 jeden z titulků propagačních plakátů výtvarníka Jiřího Kodejše, odkazující k 25. výročí tzv. Vítězného února. Ten představuje jeden z významných momentů československých dějin, který předznamenal jejich průběh v celé druhé polovině 20. století. Okolnosti vyvolání tohoto státního převratu v Československu je nutné chápat v kontextu poválečných politických změn, k nimž došlo v důsledku zapojení Československa do sféry vlivu tehdejšího Sovětského svazu a při enormním nárůstu členské základny Komunistické strany Československa. Populistický program, podpořený společenskými agitacemi a prosovětským poválečným patosem, přinesl první úspěch již ve volbách do národních výborů v květnu 1946, když komunisté získali největší zastoupení v nově zvolených místních národních výborech (komunisté – 108 členů, národní socialisté – 92, sociální demokraté – 89, lidovci – 54, bez stranické příslušnosti – 23).

O rok později dosáhli komunisté postavení nejsilnější strany v Praze, když ve volbách do Národního shromáždění získali 36% hlasů. S pokračujícím růstem počtu členů KSČ v Praze (v březnu 1947 dosáhl počtu 140 000) byl posilován i jejich vliv ve strukturách pražských průmyslových podniků a ve vedení ozbrojených a policejních složek, které se staly hlavním prostředkem mocenského boje ve vztahu k nekomunistickým stranám. Do veřejného povědomí tak vstoupila např. Krčmaňská aféra, tedy neúspěšný pokus o atentát na tři ministry (Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu) 10. září 1947. Jeho nezávislé vyšetřování, iniciované ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou, sice prokázalo spojitost s činností komunistů na sekretariátu KSČ v Olomouci, nicméně tehdejší ministr vnitra Václav Nosek vyvíjel snahu vyšetřování zastavit.

Tato a další politicky motivované kauzy (např. Mostecká aféra) přivedly ministra Noska dne 12. února 1948 k vydání tajného rozkazu k odvolání posledních osmi nekomunistických velitelů Sborů národní bezpečnosti v Praze a jejich nahrazení komunisty. Když Nosek neuposlechl výzvy nekomunistických ministrů k zrušení příkazu, rozhodli se představitelé národně socialistické strany, strany lidové a strany demokratické bojkotovat vládní jednání plánované na 17. února a ohlásit předsedovi vlády zamýšlenou demisi, pokud nebude projednána zpráva o zneužívání bezpečnostních složek komunisty. Oporou se jim v tomto postupu měl stát prezident Edvard Beneš, který mohl jmenovat úřednickou vládu, vypsat předčasné volby nebo demisi odmítnout. Předseda vlády Klement Gottwald mezitím informuje prezidenta o plánu nekomunistických ministrů založit úřednickou vládu, což Beneš v tuto chvíli odmítá a trvá na stávajícím složení vlády.