Vladimír Novák: Kontinuita - Muzeum Montanelli

Jeho dosavadní mimořádně soustředěná malířská tvorba je svázána především s tématem postavení individuální lidské bytosti ve vichru vrcholícího novověku, která se mu jeví jako vratká a nezajištěná. Za připomenutí stojí, že podstatné rysy talentu Vladimíra Nováka se ukazovaly již během studia na Akademii výtvarných umění v Praze, kde ještě doznívala atmosféra relativně otevřených šedesátých let. Autor tehdy namaloval řadu komplikovaných potemnělých figurálních kompozic nezapírajících svou novofiguralistickou inspiraci.

Druhá polovina sedmdesátých let a potom přelom let sedmdesátých a osmdesátých, tak významný pro proměny podoby výtvarného umění nejen ve světě, ale i u nás, zastihl Vladimíra Nováka v situaci, kdy jeho tvorba nachází nové základy své nezaměnitelné výtvarné řeči. Na české výtvarné scéně se tak objevuje mimořádně osobitý, nepřehlédnutelný tvůrce, jehož tvorba podnes oslovuje svou neotřelostí, živostí a naléhavostí.

Zpočátku směřuje Novák k velké malířské askezi, zjednodušování malířských prostředků stavby obrazu. Více než o ovládnutí kompozice mu jde o odhalení vztahů člověka a prostoru, o odkrytí napětí individua a světa. Aby se povaha tohoto vztahu vyjevila co nejostřeji, redukuje Novák výtvarné prostředky na dramatickou, rozjitřenou kresbu a tóny šedé, hnědé a černé. Porušuje i ustálenou podobu obrazu, jehož součástí se staly do prostoru předřazené fragmenty figur, jejichž tvarosloví vede dialog s formami obrazů za nimi. Tradiční podoba závěsného obrazu tu Vladimír Novák znovu od základů zkoumá. Relativizuje jeho dosavadní charakter a zároveň poukazuje na jeho nečekané, stále se obnovující kapacity, na schopnost nést stále nové významy a poselství v proměňující se době.

Bytostná malířskost Vladimíra Nováka si brzo vynutila ústup přísné střídmosti a uvolňování malířského gesta spolu s rozvinutím koloristických kvalit obrazu. Puristický prostor předchozích obrazů se zaplňuje fragmenty lidského těla i zhmotňujícími se novotvary stále však vyvolávající představu čehosi povědomého. Figura, znamení tělesnosti lidské bytosti ohledává prostor, pátrá po jeho dimenzích, jež by jí osvětlily její vlastní postavení, ukotvení, limity a snad i důvody pro něž se uprostřed světa ocitá. Znejisťují ji podivné předměty vzcházející z rozhraní snu a bdění, z nejasných vzpomínek, které svým pohybem, rotací sugerují unikající čas a matou lidským bytostem možnosti orientace. Novákův člověk tak čelí výzvě času a prostoru, výzvě světa, který před ním neustále nově vyvstává, ale nikdy se nestává jeho nepochybným pánem.

Neznehybněn malířskými zisky, intensivně rozvíjel Vladimír Novák svoje ne-metodické způsoby nakládání s tradičním mediem – obrazem a malbou. Již zcela uvolněně vstupuje do nutkavého světa introspekce, aby s jistou, stále však silně zaujatou distancí, pozoroval prostor světa, v jehož středu se sám nachází ať je kdekoliv. Odtud naslouchá šumění příběhů a chvění osudů, kde náhle zahlédne ne vždy jednoznačně srozumitelná znamení skutečnosti. Jednou jsou místa, která se v jeho malbě vynořují zamlžená, nejasná, hutně neprostupná, plná nepohody a vichru, ve kterém se vynořují nepozemská znamení. Jindy zase to jsou místa jasu a záře, místa více dimenzí než jsme s to pozemsky pochopit. České umění posledních desetiletí nevydalo mnoho malířů, kteří by ne suverénně, ale přirozeně samozřejmě zacházeli s mocí barev. Vladimír Novák patří nepochybně k těm nemnoha, kterým je malba, obraz základním způsobem ryze vizuálního rozmlouvání o světě a o člověku. Je také tím, jehož tvorba v překotně se proměňujícím světě zcela nově legitimizuje prastaré medium, jakým obraz je.

Vernisáž: 27. dubna od 18:00