Daniel Pešta: DeTermination - Centrum současného umění DOX

Expozice sleduje linii několika ústředních motivů - maska, genetický kód a téma Krista, které se v Peštově tvorbě cyklicky opakují a kterými se systematicky zabývá. 

Jeho videoarty, malby a objekty se soustředí na jedince a jeho bezmoc vzepřít se svému osudu, nebo naopak zobrazují destruktivní moc anonymní společnosti. Za ikonu své výstavy DeTermination si Daniel Pešta zvolil dvouhlavé tele – rozpolcenou bytost vzbuzující soucit, někdy výsměch a možná i odpor, která shlíží ze svého piedestalu obětního zvířete na absurditu nevyhnutelně se opakujících katastrof způsobených člověkem.

Expozice sleduje linii několika ústředních motivů, které se v Peštově tvorbě cyklicky opakují a v různorodém výtvarném pojetí nabízejí mnohovrstevné významy a souvislosti: 

Peštovým klíčovým prvkem je maska - otisk jeho vlastní tváře. Ve druhém plánu ji lze ale vnímat jako symbol přetvářky, který ve svém zmnožení vytváří beztvarou masu pozbývající veškerých charakteristických rysů.

Podobně splývají v celistvou hmotu osudy předků zachycené na fotografiích z rodinných alb, které autor zalívá do pryskyřičných bloků se strukturou genetického kódu. Tváře a postavy lidí jsou náhle jen pouhým stavebním článkem, který formuje budoucí individuum i jeho privátní, rodinné i sociální stereotypy. 

Úděl člověka Pešta nahlíží jako zoufalé sisyfovské snažení, které ztvárnil v sérii videartů provázejících diváka celou expozicí, v nichž se nahá těla plahočí pevně uzavřená v průhledných krychlích.

Daniel Pešta pracuje s řadou symbolických podobenství, jeho kritika je však často konkrétně zacílena. Dotýká absurdity politiky, pokrytectví církve, tragédie holocaustu, stigmatizace sociálních minorit, či genderových předsudků. V momentě, kdy je jednotlivec pohlcen bezejmenným davem, institucí, politickým seskupením či třeba jen školní třídou, hrozí mu, že se zároveň stane obětí, a nebo naopak nástrojem bezpráví. 

V bezvýchodné situaci lidského rodu Pešta přesto spatřuje jistou naději, kterou netradičním způsobem ztvárnil ve svém cyklu Zvěstování. Jeho novodobé bezpohlavní Madony a zmutované postavy Kristů jsou oproštěny od přímých náboženských souvislostí a působí jako univerzální symbol individuality, která se své determinaci vzepřela a překlenula ji. V každém budoucím životě dřímá příslib, že nový člověk dokáže naplnit svůj jedinečný osud a dotknout se transcendentálního rozměru existence.