Divadelní sezónu jste zahájil českou premiérou inscenace Láska z mládí v Divadle Bez zábradlí. Trávil jste poslední měsíce nejen jako herec, ale také jako režisér. Jak k tomuto spojení došlo?
Karel a Nikol mě zhruba před dvěma lety oslovili s textem a mě bavil, je to velmi dobře napsaná komedie, která se s jistou formou nadsázky nedá interpretačně příliš zkazit.
Vše zaklaplo až koncem loňského roku, kdy jsem měl klidnější pracovní režim a prostor se na projekt plně soustředit. Navíc jsem si řekl, že bych si rád k padesátinám nadělil něco hezkého a oslavil tak svůj životní milník. Já jsem se s určitými zkušenostmi za tu dobu, co se této profesi věnuji, dostal do fáze, kdy si pečlivě vybírám, s kým budu trávit intenzivních pár týdnů zkoušení. Jednak chci mít okolo sebe lidi, které mám rád a po umělecké stránce jim plně důvěřuji a pak se chci těšit z pohodové spolupráce. Navrhl jsem tedy, že hru obsadím a sám zrežíruji, jelikož se domnívám, že nějaké pojetí a interpretace je v tomto případě, kdy ještě ztvárňuji hlavní postavu velmi subjektivní věc. Netvrdím, že není náročné a do určité míry schizofrenní hlídat výklad, celek a zároveň hrát roli, která nesleze z jeviště. Ale baví mě to a moc se těším na první reprízy.
Opravdu jste nikdy předtím nerežíroval?
Už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem jsme dělali takzvané Činoherní kavárny, to byla představení jednoho večera. V Divadle Komedie jsem zas pracoval na projektu Miusee, kam jsem přizval Ivana Achera a Honzu Matáska. Tehdy jsme s dramaturgyní Luckou Ferenzovu napsali takové básnické obrazy a udělali z nich hudebně vizuální inscenaci, kterou jsem režíroval. Ale co se týká čistě činoherního textu, tak tohle je skutečně můj debut.
Jaké to tedy je, být režisérem?
Ze začátku to bylo skvělé. Jistě, ta hra potřebovala nějaké úpravy a režijní zásahy, ale těmi projde téměř každá hra. Text jsem navíc konzultoval s dramaturgyní Adélou Vondrákovou a změn jsem nakonec udělal docela hodně. Ale ta počáteční režijní práce, která probíhá u stolu, byla příjemná. Tam jsem měl pocit, že mám jasnou představu. Navíc jsem obsadil herce, od kterých jsem předpokládal, že nebudou potřebovat otrocky aranžovat a z jejichž herectví jsem mohl vycházet. Samozřejmě jsme se těsně před premiérou dostali do takové té fáze, kdy už vám komedie nepřipadá vtipná a nikdo se nesměje. Tehdy jsem znejistěl a dostal se do absolutní paniky. Zavolal jsem proto dramaturgyni Johaně Součkové, která nám posloužila jako to potřebné třetí oko a velmi nám pomohla.
A jaké to je režírovat sám sebe?
Je to příšerné. Není nic strašnějšího, než když člověk zkouší, je na jevišti pořád, řeší, jak hraje a má samozřejmě pocit, že mu to nejde. Do toho zapomíná text a má na sebe vztek, protože by měl jít příkladem a zkoušet na 120 %, což ale nejde, protože právě k hraní ještě režíruje. Zároveň je jako režisér naštvaný, že ostatní také neumějí dokonale text a také nezkoušejí na 120 %, jenže to se těžko vyčítá, když je na tom člověk stejně. A do toho všeho se musí soustředit i na ostatní a zapamatovat si připomínky, aby je mohl na konci zkoušky dát hercům… Je to prostě hrozné.
Čím vás zrovna tento text zaujal?
Je to velmi chytře a dobře napsaná francouzskou komedie, která pojednává o tom, kam až je člověk ochoten zajít, aby nepřišel o své těžce nabyté jmění i za cenu, že ztratí lidskou důstojnost. Není to jen obyčejná komedie, má v sobě i určitou nostalgii a zároveň se většina postav dotkne nějakých nelichotivých poloh svého já a uvědomí si to – tedy až na tu moji postavu.
Na jevišti se poprvé setkáte také se svým synem, Prokopem, který se vydal ve vašich šlépějích. Kdo s nápadem společné spolupráce přišel jako první?
Nápad vzešel z mé strany, protože už nějakou dobu spolu s Prokopem řešíme, že bychom něco společně udělali. Připravujeme projekt pro nás dva, ale toto spojení se mi zdálo jako dobrý nápad. Jakmile jsme začali zkoušet v prostoru, musel jsem ostře přepínat mezi hraním a režírováním. Běžně jsem přerušoval scény někde uprostřed a dával připomínky ostatním. Ze začátku mi Prokop zatvrzele odpovídal a proč a já ho chápal. Mě by to asi taky štvalo, kdyby mi do práce rýpal táta. Celkem rychle jsme ale dokázali vyměnit ten tátovsko-synovský slovník za režisérsko-herecký. Myslím, že nás to zkoušení nakonec oba dost bavilo.
Kde: © Terezy Křenová, ©Petr Kozlík
