Rozhovor s Dagmar Havlovou

23. březen 2009, 0:00
Jaké to bylo vrátit se před kameru po tolika letech? Poslední film, který jsem točila, byl s Pertem Weiglem „Jak se dělá opera“ - Benjamina Brittena, v roce 1996, což znamená, že se vracím zhruba po 12 letech. Pochopitelně jsem z toho měla strach, protože jsem nevěděla, jestli po 12 letech, co jsem se filmu nevěnovala, můžu vstoupit do stejné řeky. A zjistilo se, že v podstatě žádnou hereckou pauzu necítím. Potřebuji pouze kolem sebe dobrý štáb, který mi umožní profesionální přípravu, a to jsem dostala. Jak jste se seznámila s režisérem? V kanceláři nadace jsem mezi jinou poštou našla dopis od producentky Karly Stojákové a režiséra Julia Ševčíka. Jsou to mladí lidé a já jsem je do té doby neznala. Co mě ale zaujalo, byl styl toho dopisu. Zvedla jsem tedy telefon, zavolala jim a dali jsme si schůzku. Na ní oba nesmírně zaujatě a fundovaně mluvili o svém projektu. Tak jsem si přečetla scénář, který se mi velmi líbil. A když jsem pak shlédla i Juliův předchozí film Restart, byla jsem naprosto nadšená a řekla jsem, že u Normalu nesmím chybět. Kdo je Marie Kurtenová? Postava Marie Kurtenové patří do ranku žen s tragickým osudem. Objeví, že člověk, se kterým žila, je masový vrah. Ta postava je něco naprosto odlišného, než co jsem doposud hrála a velmi jsem potřebovala poctivě se na ni připravit. Bylo krásné, když jsme s režisérem pracovali na tématech, která jsem navrhla, že by se v té postavě ještě měly objevit. Přicházela jsem s různými nápady a některé z nich Julius do scénáře zapracoval. Jak se pracovalo se štábem Normalu? Třeba s mexickým kameramanem Riestrou? Nikdy jsem se nesetkala s kameramanem tak rychlým, tichým a s takovou úžasnou obrazotvorností, se kterou vytváří záběry. Vím, že několikrát jsem vůbec nepátrala po tom, kde kamera stojí, což je neuvěřitelné. Julius Ševčík zase někdy jen řekl: „Tuhle scénu si představuju jako tango.“ A bylo hned jasné, co má na mysli. Myslím, že si velmi rozumíme. Stalo se například, že jsem si po některé scéně říkala, že bych měla třeba zvednout nohu dříve a potom teprve pootočit hlavu, abych zvýšila napětí. A vtom Julius říká: „Zvedni tu nohu dřív a teprve potom pootoč hlavou! Rozfázuj si to!“ Máme podobný typ myšlení. Antonio a Julius mají také úžasnou schopnost se dorozumívat nejen slovy, je to takové vícesmyslové vnímání. Štáb jsou samí zapálení lidé. Byly nároky režiséra Ševčíka v něčem speciální? Už když jsem viděla Restart, tak jsem si všimla Juliova až artificielního vidění. Bylo mi jasné, že dialog nebude to hlavní, na co se budeme soustředit. Gestem se dá vyjádřit víc emocí než slovem, tak to prostě je. Nejkrásnější momenty byly, když Julius vymyslel scénu, která není ve scénáři a improvizovalo se. Pro herečku je zajímavé zapojit fantazii a oddat se s důvěrou režisérovi. Julia si totiž vážím nejenom jako umělce, ale také jako člověka – je například neuvěřitelné pozorovat autoritu, kterou na natáčení má. A uměle ji nevytváří – prostě ji zcela přirozeně má. Jak se spolupracovalo s Pavlem Gajdošem a Milanem Kňažkem? Oba dva jsou nesmírně vnímaví, citliví a inteligentní, což jsou tři základní a důležité předpoklady třeba kromě talentu, píle a charismatu, k tomu, aby se spolupracovalo dobře. Navíc jsou to gentlemani. Jakými slovy byste pozvala diváky do kina? Divákům bych ráda vzkázala, ať do kina určitě přijdou. Tento film bude krásný, ojedinělý, umělecký, přitažlivý a diváci se nebudou ani chvíli nudit. Štáb okolo mě dobře věděl, že dělá na dobrém filmu, bylo to ze všech cítit, že pracují na něčem, co má smysl, co bude mít výsledky. Všechny do kina zvu.