Na stojáka live: D. Čech, E. Kočičková, L. Pavlásek

Daniel Čech: Daniel Čech se kromě kroucení svých kudrlin a standupu věnuje moderování ve všech podobách a jazycích. Miluje fotbal, florbal a freediving. Komu to nestačí (anebo prostě jenom rád kliká na odkazy) tak se dočte víc na www.danielcech.cz

Ester Kočičková: České kulturní scény nestor, tester a polyester. Oč vtipnější, o to krutější,
oč moudřejší, o to starší!

Lukáš Pavlásek: Ahoj děti. Jmenuji se Lukáš a narodil jsem se v Humpolci. Máma i táta byli sice z prahy, ale máma si tam vyrazila na návštěvu za kamarádkou a rovnou mě tam porodila. Žil jsem tam tedy jenom dva týdny, protože pak mě převezli sanitkou do Prahy, kde od té doby bydlím. Z Humpolce si tedy bohužel vůbec nic nepamatuju, ale mám ho občance jako místo narození.

Narodil jsem se uprostřed léta 1978 svojí mámě, která mě porodila, což od ní bylo velice hezké. Byl u toho ještě lékař a zdravotní sestra, kteří měli té noci službu, ale jejich jména si nepamatuji, protože jsem měl ten den problémy sám se sebou a měl sem co dělat, abych se vyrovnal s tím, že jsem se tak najednou ocitnul na světě. Bylo to rok po Chartě a čtyři roky před úmrtím Brežněva, což mi bylo jedno, protože já se o politiku v té době nezajímal. Hodně jsem četl Mayovky a poslouchal hudbu, což mi vydrželo dodnes. Taky jsem měl rád Funese, kterého jsem s oblibou napodoval. Moje první vystoupení bylo asi ve dvou letech, kdy jsem sehrál divadelní hru jak jde děda se psem Lumpem do práce a máma jednou rukou pere prádlo a druhou kouří cigaretu. Mělo to úspěch, ale ještě jsem v té době nebyl pevně rozhodnutý, že se stanu hercem, takže jsem si za tím nešel a chodil sem v klidu dál do školky.

V té době jsem se toužil stát neurochirugem, cestovatelem nebo letcem ve Spitfiru v bitvě o Británii. Hlavně ta neurochirgie mě lákala, studoval jsem knihy a pořádal doma různá věděcká setkání a amatérské operace s kamarády a spolužáky. Chirurgie mě přešla, když jsem se zatoužil stát se Johnem Lennonem nebo Jimem Morrisonem. To bylo v době sametové revoluce, na které jsme narozdíl od jiných, kteří se vrhli na funkce, kupónové privatizace a tunelování, ocenil to, že si můžu konečně přečíst všechny Foglarovky a sešity Tarzana. Což jsem dělal několik následujích let.

Nakonec jsem vystudoval základní a pak střední knihovnickou školu. Pak jsem ještě chvíli nějaké školy navštěvoval, ale neměl jsem žádné ambice je dostudovat, tak jsem poflakoval, pil pivo, psal básně a povídky, vystupval se svou kapelou a chtěl se stát hercem, protože jsem si vzpomněl jak jsem jako kluk měl rád toho Funese.

Také jsem chodil do zaměstnání. Nejdéle jsem pracoval vjedné firmě na IT oddělení provozuě, kde jsem kromě jiného dával dopisy do krabic a zálohoval data. Naučil jsem s etam různé užitečné triky, které dodnes v životě využívám. Třeba jak být vděn a zároveň vůbe cnebýt viděn. Nebo jak udělat co nejvíc práce, ale zároveň žádnou práci neudělat.