Bohema Crystal - Studio Hrdinů

Hledáme látku, která má schopnost do sebe absorbovat čas či jeho individualizované vnímání. Látku, která na sebe přebírá naše neurotická vnímání současnosti. Před nějakou dobou se nám podařilo zachránit hromadu skleněného potrubí z nyní již neexistující budovy, materiál, který se stal impulzem pro náš projekt. Zajímá nás tekutost času a uvažujeme nad tekutostí skla, které postupem doby relaxuje vlastní strukturu a za miliony let tak vlivem gravitace prostě steče.

Timothy Morton ve své knize Ekologické myšlení poprvé pro popis těžko uchopitelných věcí ukotvených v širokých časech a prostorech použil termín hyperobjekty. Označuje tak projevy, entity, ale i vztahy, které jsou svým měřítkem, sahajícím až k planetární úrovni, těžko uchopitelné. Jejich společnými vlastnostmi je, že „ulpívají“ na okolních soustavách, jsou „nelokální“, přinášejí časovost, která se zcela vymyká lidskému rozměru na jaký jsme zvyklí.

V souvislosti s hyperobjekty a jejich měřítkem a provázaností s širokým ekosystémem vztahů, se pak samotné ukotvení člověka v těchto do široka rozkročených systémech jeví jako nicotné. Přesto, že je naše přežití jako lidského druhu s nimi úzce provázané, zůstávají naší pozornosti často skryté. Ocitáme se v pasti vlastní antropocentrické představy o světě. V každém okamžiku vidíme pouhé části celku. Stejně tak jako je ropná skvrna na oceánu důsledkem širokého spřediva ekonomických a logistických faktorů produkce zboží, i naše oko obsahuje místo, ve kterém se veškeré skutečnosti jevené vnějším světem ztrácejí.

Tak jak nám současná filosofie naznačuje, je určitým východiskem z této pasti změna perspektivy nazírání. Ona mnohokrát citovaná a umělci zpracovávaná ne-lidská perspektiva může být možná legitimním, možná naivním řešením. Žijeme ve společnosti a člověk je neustále nutně v přítomnosti lidských konstruktů myšlení. Tyto konstrukty pomáhají rozeznávat, analyzovat, kategorizovat okolní svět, to ovšem za většinou ignorovanou cenu vždy přítomné redukce reality. Právě vědomé či nevědomé ignorování určitých vlastností při této redukci má mimo jiné za následek sérii globálních krizí, které se v poslední době stávají čím dál více naléhavými, a tedy i zřejmými, viditelnými.

Divadelní instalací, společnou živou akcí, se snažíme alespoň na chvíli vychýlit naši temporalitu vnímání. Vyskočit z předem zažitých návyků, mechanismů našeho ukotvení v čase a prostoru, které nám umožňuje vidět jen pouhé symptomy širokého spektra širších jevů a vztahů, kterých jsme součástí. Budujeme tvar na pomezí výtvarné instalace, terapeutické místnosti a hudebního nástroje poskytující bezpečný prostor ke krátkému vystoupení z momentu bytí a k proměně pohledu na něj.

koncept a realizace: Stanislav Abrahám, Pavel Havrda, Johana Schmidtmajerová, Johana Střížková, Viktor Takáč a Apolena Vanišová
produkce: artodo z. s.