Charitativní pochod – 4. ročník v Habartově

Píše se datum 13. září 1938, nebýt Hitlerova štvavého projevu z předchozího dne jedná se o zcela běžné úterý, jakých prožili Češi a Němci v tzv. Sudetech bezpočet. Od norimberského vůdcova vystoupení uplynulo jen několik hodin. Celé česko-německé pohraničí je však již na nohou. Sudetští Němci se rozhodli právě v tento den uskutečnit dlouho připravovaný plán, jímž byl pokus o ozbrojený puč vedený Konrádem Henleinem.

V Habartově tehdejším Habersbirku je situace velmi napjatá stejně jako na mnoha jiných místech podél československých hranic s Německem. Ordneři se shlukují a ozbrojují ve velkém. Všude v obci postávají hloučky mužů a objevují se i vlajky s hákovým křížem. Nenávist vůči všemu českému je znatelná na každém kroku, a tak není divu, že hlavním cílem se pro ordnery stává právě četnická stanice, která v obci reprezentuje československou státní moc.

Původně povolený protestní průvod se zvrhne v otevřené násilí, a následující krvavé tragédii již tak nelze nijak zabránit. Zfanatizovaní henleinovci obsazují českou školu, obecní a poštovní úřad a následně zaměří svou pozornost na četnickou stanici, kde se v tu dobu nachází čtyři četníci. Po nich rozvášněný dav vyžaduje složení zbraní a bezpodmínečnou kapitulaci. Při vzájemné strkanici padnou první výstřely a incident má své první mrtvé. Obětí se stává velitel stanice Jan Koukol a je s podivem, že se trojici zbylých četníků daří mnohonásobnou přesilu ordnerů vytlačit z budovy stanice.

Pak se již naplno rozhoří regulérní boj- tří proti všem. Ten trvá několik hodin. Mezitím se o osud habartovské stanice začne zajímat velitelství ve Sokolově (Falknově), to nemá totiž již delší dobu žádné zprávy, poněvadž telefonické spojení bylo záměrně přerušeno. Sokolov se obává nejhoršího, a proto je sestaven patnáctičlenný oddíl, který zamíří autokarem k Habartovu. Přijíždějící posila ze Sokolova se na návsi ocitne ve středu probíhající bitvy a bohužel i zde jsou na straně četníků hned první mrtví. Ještě v autobuse umírá zasažen do hlavy Stanislav Roubal a při přesunu do krytu zasáhne smrtelná rána do hrudi Vladimíra Černého. V blíže nespecifikovanou dobu dojde v nedalekém oprámu k vraždě čtvrté oběti na straně četníků. Antonín Křepela, který se snaží uniknout a zachránit si život, je však bohužel odhalen a brutálním způsobem ubit k smrti.

Poměr sil na bojišti se s příjezdem posily viditelně změnil a bojechtivost ordnerů dostala nečekanou ránu. Když pak po několika desítkách minut od příjezdu četníků ze Sokolova dorazil do vesnice další autokar a osobní vůz s posilou z Karlových Varů, bylo o osudu bitvy definitivně rozhodnuto. V podvečer téhož dne pak do Habartova přijíždí i část pohotovostního oddílu s obrněným automobilem a postupně se daří obnovovat pořádek a klid. V tu dobu je však již většina útočníků na útěku na německé území.

Krvavý střet přinesl žalostnou bilanci- čtyři oběti na životech na každé straně se staly smutným mementem toho, kam až může dojít lidská nenávist. Českoslovenští četníci účinně se bránící přesnou střelbou útoku mnohonásobné přesily zranili blíže neupřesněné množství ordnerů, z nichž čtyři, jmenovitě Otto Plass, Alois Mädler, Josef Ehm a Franz Galli těmto zraněním podlehli.

Čtyři zabití četníci praporčík Jan Koukol, strážmistr Antonín Křepela, četař Vladimír Černý a desátník Stanislav Roubal přinesli ve službě svojí vlasti oběť nejvyšší a za to jim náleží náš respekt, obdiv a úcta. Čest jejich památce.

Poslední dějství habartovské tragédie se odehrávalo od května roku 1945 až do roku 1948. Během tohoto období státní orgány obnoveného Československa postupně zatkly a obvinily 73 osob zapojených do výše uvedených událostí. Tehdejší soud vyřkl 63 rozsudků odnětí svobody a 10 trestů smrti, z nichž tři byly následně změněny na doživotí. Konečná exekuce byla u šesti osob provedena na nádvoří chebského soudu v dubnu roku 1947. Jednomu odsouzenému se podařilo spravedlnosti uniknout.

Celý případ tím byl definitivně uzavřen. Nicméně neblahé vzpomínky a naprosto zpřevrácené životní osudy desítek a stovek dotčených lidí zde zůstávaly další desítky let. A i pro to je důležité si celou tragédii opakovaně připomínat, což město Habartov každoročně činí v první polovině září prostřednictvím pietního aktu.