Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou u příležitosti vydání prvního dílu Husitské epopeje. Vychází exkluzivně u nakladatelství MOBA

17. září 2014, 16:33
Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou u příležitosti vydání prvního dílu Husitské epopeje. Vychází exkluzivně u nakladatelství MOBA

Událost podzimu! Vlastimil Vondruška přináší první díl nové historické ságy o husitech.

Jak Vás napadlo zpracovat téma husitství?

Jako každý spisovatel chci psát příběhy, které jsou zajímavé, mají vnitřní napětí a současně mi umožňují přenést čtenáře do atraktivního prostředí. To všechno český středověk splňuje a důkazem toho je ostatně i má Přemyslovská epopej. Jenže existují i náměty, které umožňují ještě něco navíc – hledání odpovědí na ožehavá témata. Proto jsem se už před několika lety rozhodl, že se jednou pokusím literárně zpracovat husitskou dobu. Nejen proto, že to je tak trochu neuralgický bod našeho vnímání vlastní historie, ale také proto, že tahle doba nabízí řadu znepokojivých souvislostí s dneškem.

Tato epocha byla dříve hojně využívána komunistickou propagandou, v kontextu novodobé historie ji považujete za důležitou pro naši zemi?

Především musím opravit obecně rozšířený omyl, že husitství ke svým cílům využívali jen komunisté. Husitství jako historická událost je ideologický otloukánek, protože ho zneužíval kdekdo. Baroko si ho vzalo jako odstrašující příklad, aby zdůraznilo ideály katolictví. Národní obrození ho mělo za klín českého boje proti německé rozpínavosti. Za Masaryka se husitství stalo frází všech tehdejších politických tlučhubů, kteří jeho prostřednictvím neustále připomínali odvahu českého národa, až se sami vzdali Hitlerovi. A pro komunisty byli husité prvními bojovníky za práva chudých a dokonce středověkými ateisty. Tak to dopadá, když se historie zmocní politika a ideologové. Takže je na čase tenhle nános alespoň trochu setřít. Husitství totiž bylo opravdu významnou, i když v mnoha ohledech rozporuplnou epochou. Jenže po boji je každý generál. Tehdy se udělalo hodně věcí dobře, ostatně nám patří primát protestantské změny Evropy, ale udělala se i spousta fatálních chyb.

Jak hledáte inspiraci? Pátráte v archivech, v matrikách? Mám na mysli konkrétní rodiny, o kterých píšete?

Představa, že stačí jít do archivu, tam si nastudovat dějiny nějakého rodu a pak začít psát, je trochu zkreslená. Běžný čtenář možná ani netuší, jak strašně málo se o středověku, husitství nevyjímaje, dochovalo. Často hodně těžce rekonstruujeme osudy i těch nejvýznamnějších osobností, o prostém lidu ani nemluvě. Husitská Epopej je rodinná sága z 15. století. Abych ji ale mohl napsat, musel jsem soustředit stovky různých střípků o životě prostého lidu a z nich si pak vytvořit vlastní představu, jak asi lidé mohli žít, v co doufali, jak řešili složité situace, které jim doba přinášela. Abych byl opravdu věrný historii, musel jsem si rekonstruovat i to, co je obklopovalo. Problémem té doby totiž nebyl jen zápas o kalich, ale spousta dalších větších či menších starostí. Je to jako dneska. Pokud bych měl oficiálním pohledem definovat, co český národ v posledních měsících trápí, musel bych na základě informací médií odpovědět, že to je služební zákon :-). Pokud si však zajdu mezi normální lidi, zjistím, že většina ten zákon vůbec nezajímá, ale trápí je, zda nebude zase pršet, zda se zdraží benzin, jestli porostou houby a zda vystačí s penězi do příští výplaty. Věřte, i v 15. století žili lidé obyčejnými starostmi a ne jen vznešenými ideály, o kterých se dočtete v učebnicích. Proto se snažím psát kroniku o významných osobnostech, stejně jako o obyčejných lidech.

Jak odpočíváte? Napadne Vás – jako většinu ostatních – vzít si do ruky knihu a číst si?

Věřte tomu nebo ne, i já občas odpočívám. Ale teď vážně. Jsem autor odpovědný a snažím se plnit dohodnuté termíny, ale s Husitskou epopejí jsem si ukrojil veliké sousto. Je to práce mnohem těžší, než jsem si myslel. Nicméně i tak si rád vezmu do ruky knížku a čtu. Většinou se vracím k starším a osvědčeným titulům, musím se přiznat, že se v soudobé moderní tvorbě občas nějak ztrácím, protože pořád jen zakopávám o nějaké deviace, násilí, nenormálnosti a defétismus. To není nic, co by se mi líbilo. Mým vzorem jsou spíše příběhy naděje, jako třeba Hemingwayův Stařec a moře. A nedávno si opravdu s chutí znovu přečetl Šolochovův Tichý Don.

Pro exkluzivního vydavatele Husitské epopeje Vlastimila Vondrušky nakladatelství MOBA: 8. září 2014, Johana Turner, TURNER PR, www.turner.cz