Pavel Callta překvapil žáky pražské školy živým koncertem a pozval je na Vodafone YOU FEST

13. září 2016, 20:43

Pavel Callta (27) si pro své fanoušky připravil vskutku originální překvapení. Sice už dávno není školou povinný, ale moc dobře si pamatuje, jak je to cool, když se kvůli něčemu přeruší vyučování. Tím přerušením byl totiž on sám – žákům jedné pražské školy připravil akustický živý koncert přímo na jejich školním hřišti a nadšení dětí bylo obrovské. Pozval je tak tím i na svůj koncert v rámci Vodafone YOU FESTu, který Prima COOL s Óčkem připravují již tuto sobotu v pražském Průmyslovém paláci. Jak se ve škole dařilo Pavlovi? Jak se nyní má?

* Dnes jsi připravil v jedné pražské škole překvapení a zahrál jsi žákům svoje písničky. Jak na školu vzpomínáš Ty? Byl jsi spíš šprt, třídní kašpar nebo lotr?

Byl jsem spíš třídní bavič, ale taky třeba organizátor maturitního plesu, takže takový ten typ žáka, který se rád na všem podílel. Šprt jsem nebyl nikdy, měl jsem dvojky, trojky, ale na maturitu jsem se tak nadrtil, že jsem měl samý jedničky, a na ten den dodnes rád vzpomínám.

* Kdo z profesorů Tě nejvíc ovlivnil a jak?

Asi pan profesor dějepisu. Studenti se ho celkem báli, protože byl přísný, ale ty dějiny vyprávěl s takovým zápalem, že jsem se ani nemusel učit a pamatoval jsem si všechny letopočty i informace z hodin – až dodnes si je pamatuji. Dějepis mě bavil asi nejvíc ze všech předmětů.

* Hodně jsi cestoval a studoval v zahraničí. Co Ti tyhle zkušenosti daly? Čím Tě obohatily?

Když dlouho necestuju, mám pocit, že nežiju, takže mi to dává takový zdravý náboj do života. Dále mi to rozvíjí jazykové znalosti, a plním si tím de facto i sen, jelikož, než budu děda, rád bych viděl alespoň 70 % světa. Zkrátka chci toho vidět co nejvíc, co bude možné. Cestování mě naplňuje stejně jako koncerty a skládání hudby a textů.

* Když se necítíš nejlíp, co je pro Tebe tou nejlepší terapií? Působíš na mě neuvěřitelně cílevědomě, pilně a odhodlaně dosáhnout svého. Jak snášíš neúspěchy na cestě za svým cílem?

Nejlepší terapií je to zmiňované cestování, potom hra na piano a kytaru a potápění nebo freediving. Vlastně i běh, nebo sport obecně, mě pokaždé nakopne do života, když postrádám smysl života. Neúspěchy na cestě za svým cílem snáším celkem dobře. Vždycky dojdu k verdiktu, že i to špatné je k něčemu dobré. Navíc vše je docela pomíjivé – úspěch i neúspěch, takže zpočátku mě to třeba rozbourá, ale netrvá většinou dlouho, než opět najdu další nádech a jede se dál.