PARFÉM : PŘÍBĚH VRAHA

Byl jednou jeden mezinárodní bestseller německé postmoderny, jmenoval se Plechový bubínek a jeho autor, Günter Grass, ho dlouho odmítal nechat zfilmovat… tedy až do roku 1979, kdy ho do audio-vizuální podoby převedla tehdejší hvězda německé kinematografie Volker Schlöndorff. A teď si do předchozí rozprávkové věty dosaďte za název knihy Parfém : příběh vraha, za spisovatele Patricka Süskinda, za režiséra Toma Tykwera (Lola běží o život, Princezna a bojovník, Nebe) a za Oskara Matzeratha, který protestně přestal růst a svým hlasem rozbíjí sklo, Jeana-Baptista Grenouilla, nejlepší nos Paříže a vraha z nutnosti. Některé pohádky se zkrátka opakují! A zopakovat tuhle, muselo dát klíčovému člověku celého projektu, producentu Berndu Eichingerovi (mj. Nekonečný příběh Wolfganga Petersona a Jméno růže Jeana-Jacquese Annauda), zatracenou fušku. Kromě již výše zmíněné neochoty autora ke spolupráci s filmem, jsou tři základní úskalí adaptace Parfému neoddělitelně vlastní už předloze (a tvoří – jak jinak - její kouzlo). První překážkou (zamýšleného vysokorozpočtového, kostýmního, historického filmu) je podobně jako u Plechového bubínku těkání hlediska, kterým je příběh nahlížen, další, je extrémně uzavřený, většinu času poněkud statický a fyzicky odpudivý anti-hrdina a… největší jobovka na závěr : zápletka se týká něčeho filmem tak těžko zachytitelného jako jsou různé druhy vůní a smradů, zkrátka pachy. Dopadlo to takhle : Příběh má jednoho nadosobního vypravěče (John Hurt v podobné rétorické poloze jako ve von Trierově Dogville a Manderlay), a tak Grenouillovy osudy směřující od jeho zrození až k neblahým událostem kolem výroby nejdokonalejší vůně, postrádají pronikavost románového vhledu do nerozřešitelného filosofického sporu o rozumové x smyslové podstatě poznání. To se ostatně dalo čekat! Do hlavní role byl obsazen posud převážně divadelní herec Ben Whishaw (možná si ho někdo vybaví z filmů Můj bratr Tom a Po krk v extázi, ale silně o tom pochybuji) a vyjma toho, že na šeredu Grenouilla je poměrně fešák, nemá v Parfému ani moc příležitostí cokoli rozehrát, protože většina jeho dramat je krajně niterná. To se ostatně dalo čekat!! A co se pociťování pachů týče, ani tady se u údajně nejdražšího německého filmu všech dob žádného formálního převratu nedočkavý divák nedočká. (Nepotřebuji žádné „smradové kartičky“ jaké se aplikovaly např. u filmu Polyester Johna Waterse, ale kde je ten neodbytný čichový vjem ze sledování původního The Texas Chainsaw Massacre Tobe Hoopera vyvolaný „pohopouhou“ precizní filmařinou!?) To se ostatně dalo čekat!!! Co tedy zbylo? Kupodivu dost na to, aby se přes veškeré dosavadní výtky dal Parfém : příběh vraha označit za velmi dobrý a místy dokonce strhující mainstreamový film. Je tam skvělá výprava a kamera Tykweových dvorních spolupracovníků Uli Hanische a Franka Griebeho, je tam jako obvykle skvělý Dustin Hoffman a je tam nakonec i několik invenčních režijních vychytávek (byť oproti dřívějšku velice potlačeného „hračičkáře“). Nakonec největší chybou tohohle filmu je a už navždy zůstane, že měl od začátku potenciál být přelomovou kinematografickou událostí… tou se bohužel nestal. A to měl přichystanou tak pěknou legendu svého vzniku! Jan Bušta Premiéře přivoníte 30.11.