Grbavica

Recenzi na film Grbavica bych rád začal poněkud netradičně zmínkou o dokumentárním filmu Vzpomínáš na Sarajevo. Tento snímek, respektive kompilát amatérských snímků obyvatel Sarajeva, byl promítnut v rámci slavnostní premiéry filmu Grbavica, která se konala 10.7. v pražském kině Světozor. Během necelé hodiny nám ukáže život v ostřelovaném a válkou zkoušeném městě Sarajevo. Kromě záběrů bojů obsahuje i video ze svatby nebo vtipné scénky jako např. „závod“ na lyžích v ulicích města. Máme tak možnost uvědomit si, že válka může postihnout i lidi a město, které se prakticky neliší od těch našich. Zároveň je to ale kruté svědectví o situaci, která tam nastala v letech 1992 až 1995 a zároveň snaze lidí o normální život v těžkých podmínkách. Pakliže tedy na tento dokument někde narazíte, určitě si ho nenechte ujít. Samotný film Grbavica je dílem mladé režisérky Jasmily Žbanic, která sama prožila válku v Sarajevu a dosud žije naproti sídlišti Grbavica, které bylo za války obsazeno vojáky srbo-černohorské armády. Odtud je také odvozen název filmu, který se odehrává právě v této části Sarajeva. Je ovšem důležité poznamenat, že se nejedná o válečný film. Děj se odehrává v přítomnosti a mapuje obyčejný život matky s dvanáctiletou dcerou, která se chystá na školní výlet. I v této době se však setkáváme s následky války, které nemusí být jen psychické. Svobodná matka Esma se v poválečném Sarajevu potýká s nedostatkem peněz, protože podpora od státu je nedostačující. Najde si tedy práci servírky v nočním klubu, ačkoliv k tomuto prostředí cítí odpor. Trápí ji určité poválečné trauma a pomoc vidí v navštěvování Ženského centra, kde probíhají skupinové terapie. Naproti tomu její dcera Sára má k životu svérázný postoj. Ve škole se nebojí pustit se do potyčky se svým spolužákem Samirem, a když chce učitel mluvit s její matkou, vymluví se na to, že má rakovinu. Na bojovné náladě ji dodává fakt, že je dcerou šahída (mučedníka, jenž zemřel ve válce). Její hrdost na svého otce je ale ohrožena v momentě, kdy mají jet se školou na výlet. Stojí to totiž hodně peněz, které Esma jen tak nevydělá, ale jistá možnost tu je. Stačí přinést potvrzení do školy o tom, že je Sára dcerou válečného hrdiny a škola jí velkou částku peněz přispěje. Esma ale raději pracuje po nocích a shání někoho, kdo by jí půjčil. Sáru to hodně znervózňuje a nechápe to. Také si uvědomí, že o svém otci vlastně nic neví. Když pak ve škole její spolužačky zjistí, že není na seznamu potomků šahídů, začnou se jí posmívat. Celá situace se tak vyhrotí a Sára si ve velmi napjaté chvíli vynutí od matky odpověď na to, kdo je její otec. Film je zaměřený především na skryté problémy lidí, které přinesla válka a válečné zločiny. Je tomu přizpůsobena i kamera, která je velmi jednoduchá až fádní. Je to však záměr režisérky a např. scény, kdy se u Esmy projevuje její trauma, jsou obrazově podpořené a i tím základním vedením kamery velmi dobře viditelné. Kameramance Christiane A. Maier se tak podařilo pobídnout diváka k tomu, aby sledoval i to, co vlastně není na plátně fyzicky vidět. Spíše než efektivní podívanou je tento snímek svědectvím. Nastiňuje také problémy, které si málokdo z nás uvědomuje, a které se začínají objevovat až v těchto letech, tedy 11 roků po skončení války. Režisérka Jasmila Žbanic se natáčení filmů věnuje od roku 1997. Byly to však dokumenty nebo krátké filmy. Grbavica je jejím prvním celovečerním hraným filmem, ke kterému také sama napsala scénář. Obsazení rolí věnovala nemalou pozornost a pro některé herce šla i za hranice své země, konkrétně do Srbska, kde v Bělehradu oslovila herečku Mirijanu Karanovic, která je známá především z filmů Emira Kusturicy (Underground, Otec na služební cestě). V Grbavici si zahrála hlavní roli, Esmu. Sáru ve filmu ztvárnila Luna Milovic, pro kterou to bylo první setkání s filmem. Podala vynikající výkon, stejně jako protagonisti ostatních rolí. Herecké obsazení je ve filmu skutečně výtečné. Vítězný snímek letošního Berlinale (Grbavica), mohli diváci shlédnout už na MFF v Karlových Varech a po slavnostní premiéře se také dostal do běžné distribuce. Z každé zakoupené vstupenky jde navíc jedna koruna nadaci Člověk v tísni, která se stala partnerem filmu. Mohu ho tak doporučit všem, kteří se nebrání nezávislé tvorbě. Rozšiřuje lidem obzor a ukazuje věci, před kterými velká část Evropy a okolního světa zavírala oči. Zároveň vám ale mohu slíbit, že se u filmu i zasmějete. Je tam prostě vše, co má v povedeném filmu být a není náhodou, že si získává oblibu u širokého publika. Film má premiéru 10.7. Daniel