Gejša není prostitutka! To je v podstatě to jediné, co jsem se naučila o tajemném životě Gejši ve stejnojmenném filmu. Film je pomalá a do značné míry i hodně problematická adaptace příběhu
Arthura Goldena. Člověka, který sám Gejšou nebyl, což asi nikoho nepřekvapuje, ale dokonce ani není Japonec. A to už překvapí pořádně.
Obdobně je na tom i film. Japonské zůstává jen téma. Zbytek obstarávají exteriéry a interiéry hollywoodu a kupa čínských hereček v roli Japonek. Pro euro-americkou společnost žádný velký problém, pro Japonce jistě důvod minimálně k pousmání. Pokud tedy čekáte, že bude film užitečný i pro studenty japanologie... ne, nebude.
Režie snímku se ujal
Rob Marshall, který se proslavil už nominací na Oscara za své oslnivé Chicago. Film vypráví příběh malé holčičky Chiyo (
Suzuka Ohgo), která se po všech útrapách stane slavnou Gejšou a najde svou velkou životní lásku. Základní romantické schéma jako vyšité. Vše začíná smrtí Chiyiny matky. Nebohé děvčátko je společně se svou sestrou prodáno otcem Gejšám do Kjóta. Tam dostávají mladé děvčátka základní výcvik - tradiční tancování, zpívání, servírování čaje a tak. Mohou jen doufat, že se někdy stanou skutečnou Gejšou. A že tak dostanou i nové jméno, z Chiyo se stane Sayuri.
Jednoho dne přichází do života naší hrdinky muž. Hned v ten okamžik se do oné tajemné a charismatické postavy zamiluje. Je jedinečný, v každém detailu jiný než ostatní. Muž, jehož jméno ve filmu vůbec nepadne, je po celou dobu filmu oslovován pouze jako Předseda (
Ken Watanabe). Sayuri se snaží za každou cenu udržet v jeho přítomnosti. Je tu však problém. Gejša se nesmí zamilovat, taková jsou pravidla. Ale vyprávějte to, když už je vlastně pozdě.
I přes nezdary a odstrkování si Sayuri nakonec splní přání, které v sobě nosí od prvního setkání s Předsedou, a stává se skutečnou Gejšou se vším, co k tomu údělu patří. Tak jako tak, žádné velké dějové překvapení nenastává. Ale vlastně to ani nevadí. U filmu tohoto typu nejsou žádné dějové veletoče žádoucí.
Gejša je technicky poměrně zdařilý projekt. Pomineme-li hodně rozpačité herecké výkony „čínských“ Japonek, jsou ostatní složky bezpečně nadprůměrné. Zachycená atmosféra dálného východu v zásadě zcela odpovídá našim očekáváním. Klasická, hollywoodsky precizní kamera, podporuje výrazný barevný nádech filmu. Svým způsobem jsou scény plné života. Jen těžko v tomto směru něco vytýkat. Přesto si neodpustím kritiku na můj vkus až příliš nasládlé hudby Johna Williamse. V tomto ohledu mám asi jiný vkus.
Přes všechna zmíněná pozitiva musí být u filmu něco špatně. Po celou jeho délku jsem se nedokázala více vcítit do kůže hlavní hrdinky. Děj plynul a já byla stále jakoby stranou. Možná za to mohou zmiňované herecké výkony, které přes veškerou snahu nejsou dostatečně uvěřitelné. Snad je to onen západní pohled na Japonský příběh, kterému ve výsledku schází něco víc. Nevím, nemám jasnou odpověď.
Pokud budete film brát pouze jako oddechový romantický snímek a nebudete od něj očekávat pochopení japonské kultury, říkám ano, podívejte se na něj. Vezměte svou drahou polovičku, dost možná to zabere. Pokud ale od filmů obecně očekáváte i něco víc, nenechte si zkazit náladu a raději si přečtěte nějakou knížku. Třeba zrovna tu, podle které film vznikl.
Monika
