DECH a KARAMAZOVI

V druhé polovině dubna se v kinech začnou promítat dva pozoruhodné filmy. Karamazovi od Petra Zelenky a Dech Kim Ki-duka. Proč právě tyto dva filmy v jednom kontextu? Snad proto, že v nich lze odhalit mnoho společných jmenovatelů. Zelenka i Kim jsou výraznými autorskými osobnostmi současné světové kinematografie. Kim je již minimálně deset let pevně etablovaným režisérem, který sbírá ceny na prestižních evropských festivalech. Jeho filmy se také pravidelně objevují v naší distribuci. Vzpomeňme jen namátkou na Čas, Bin-jip, Samaritánku, Luk, Jaro, léto, podzim, zima... a jaro nebo Ostrov. Petr Zelenka přichází s filmem, který by mohl prorazit na evropský filmový trh a může oslovit i velké evropské festivaly. Což je u současného českého filmu něco neobvyklého. Kimův poslední film Dech je postaven, jako jeho všechny předchozí filmy, na relativně jednoduché zápletce. Motivy lásky, nevěry a zrady jsou staré jako lidstvo samo. To ostatně ví i Zelenka a staví své Karamazovi na stejném principu. Tím je neustálé kladení si otázek po smyslu života, které tak přesně vystihl Evald Schorm: „Každý je v tom sám. V tom neustálém zmáhání dvou přátel. Sebe a skutečnosti. Mít odvahu stále znovu hledat, bránit se vypjaté ctižádosti, ješitnosti, závisti, touze po úspěchu stůj co stůj, touze po penězích, které tak zpříjemňují život. Jak je to těžké. A je to vůbec možné? Je třeba hledat pravdu, ale vydržím ji já bez nenávisti a hysterie? Nevím. A ve své slabosti se mám utkat s realitou.“ Stejně jako finančně zabezpečená sochařka Yeon z Kimova Dechu, tak i zhýralý Dmitrij z Dostojevského románu a Zelenkova filmu, mají v sobě rozpor nerozhodnosti. Nerozhodnosti utkat se s realitou a dokázat ji přemoci. Dmitrij se jí snaží utéct pomocí alkoholu a hýření, Yeon tím, že svého nevěrného manžela bude trápit návštěvami ve vězení, kde se zamiluje do vraha, odsouzeného k smrti. I další postavy obou filmů mají k sobě velmi blízko. Manžel Yeon jako by byl alter egem zarytě ateistického Ivana Karamzova. Stejně jako Ivan ani on se příliš neprojevuje navenek a spíše nechává své emoce a city uvnitř sebe. Manžel sice jede do věznice, kde na monitoru vidí Yeon, jak se líbá s vězněm. Dokonce si s vězněm i promluví a sdělí mu, že jeho manželka už nepřijde. Ale sám ví, že on není tím hybatelem děje a nedokáže nic změnit a ničemu zamezit. Stejně je na tom i Ivan Karamazov. Zelenka ho ukazuje jako věčně zatrpklého muže, který již rezignoval a smířil se sám se sebou. Moc by chtěl něco udělat, ale jeho vnitřní i vnější síla se rovná nule. Konečně je tu postava odsouzence Jang Jina v Dechu, který má nejblíže ke Smerďakovovi a Dmitrijovi z Karamazů. Jang Jin je nejkomplexnější postava z obou filmů. Lze v něm najít i něco z postav Ivana a Aljoš Karamazovýchi. Stejně jako Smerďakov a Dmitrij je Jang Jin násilníkem a člověkem, kterému není cizí zločin. Zároveň je i skrytě vášnivý a přitažlivý jako Ivan. A do určité míry i neposkvrněný a věřící jako Aljoša. Nezapomeňme ovšem na postavu starého Karamazova, ve kterém se v románu i filmu snoubí všichni jeho čtyři synové a s trochou nadsázky ho můžeme označit za pozemského Mefistofela. Doposud jsme se soustředili na postavy obou filmů, které jsou také určující pro témata filmů. Jako hlavní společné téma by se v obou filmech dala určit zodpovědnost za své činy a chování. Přes toto hlavní téma oba režiséři také zkoumají vášně a emoce svých postav. U Kima dokresleného většinou tichostí a mlčení, u Zelenky často zvýšeným hlasem a gesty. Zelenka i Kim dávají svým postavám ještě jakousi naději vrátit se do tvz. normálu a očistit se. Ale využijí toho? Když se už zdá, že Yeon v Dechu chce vystoupit ze hry se svým manželem, která postupně přejde v daleko komplikovanější vztah s vězněm, tak dovede své city až k tomu, že v cele tělesně splyne s odsouzeným Jang Jinem. Kim Ki-duk jí ovšem v závěru filmu nabízí východisko v podobě lehkého úsměvu manžela a jejich dcerky, která staví sněhuláka na zasněženém trávníku. Ale opravdu Yeon ještě může v tom vztahu existovat a najít v něm naplnění? To nerozklíčuje ani samotný režisér a nechává pokračování příběhu na divákovi. Trochu jinak uchopil katarzi svého filmu Petr Zelenka. Jelikož herci mohou ze svých postav vystoupit, má Zelenka tu výhodu, že to divákovi může ukázat. On mu to dokonce chce a musí ukázat. Stejně jako Dostojevskij nabízí Zelenka svým postavám východisko v podobě víry. Jediná postava Údržbáře, která je v lecčems ve filmu klíčovou, se východiska dobrovolně vzdá. Po smrti svého syna spáchá sebevraždu. Tím vlastně symbolicky končí celé divadelní představení Bratrů Karamazových a herci vychází z uzavřeného prostoru haly. Pokud jsme se již dotkly prostoru ve filmu, musíme zdůraznit, že i tady jsou si Karamzovi a Dech velmi podobni. Zelenka umístil svůj film do uzavřeného prostředí ocelárenské haly, ze kterého se jen párkrát přesuneme ven. Dech se odehrává v tísnivém prostředí vězeňských cel nebo v luxusním domě Yeon a jejího manžela. Ven se dostanou postavy jen sporadicky. O čem to v případě obou filmů svědčí? Především o kvalitách obou tvůrců, kteří k natočení výborných filmů nepotřebují střídat různá prostředí a staví na postavách a tématech filmu. Pro Zelenku je uzavřenost prostředí novinku, pro Kima již osvědčená filmová metoda, která zapadá do jeho režijního stylu. Jak tedy oba filmy závěrem shrnout? Snad jako citlivě natočené příběhy se silnými otázkami, které si divák pomocí postav může zodpovídat. Zelenka i Kim nechávají divákovi neomezený prostor k interpretaci. To je pro autorský umělecký film vždycky dobrým základem. Proto je ještě dobré si připomenout jednou Evalda Schorma, který říká: „Jen několika šťastným je dáno odhalovat ono napětí mezi jevem a podstatou. A přece je nezbytné stále se o to pokoušet. Nejen pro výsledek, ale i pro sebe. Abychom mohli plněji žít, nebo se o to aspoň pokoušet. V tom každý sám odpovídá a nakonec neuhne. Proto je tak nebezpečné ustupování. Snaha zavděčit se. Komu?“ DECH přichází do kin 17. dubna a distribuuje jej ARTCAM (www.artcam.cz) KARAMAZOVI mají premiéru 24. dubna a disrtibutorem filmu je CINEMART (www.cinemart.cz) Daniel Szabó