ČAS

10. říjen 2006, 0:00
Tak jako písek v přesípacích hodinách ubíhají dny našich životů. A protože distribuční společnost Artcam toho času pochopila, že jednou z nejpozoruhodnějších kinematografií současnosti je právě ta jihokorejská, nemaří čas a po Parkově Nebohé paní pomstě uvádí v pořadí 13. celovečerní film „karlovarského miláčka“ Kim Ki-duka s nebezpečně všeobjímajícím titulem Čas. Ten zřejmě, jak je ostatně u Kimových filmů očekávanou tradicí, separuje diváky do dvou názorových táborů. První bude sdružený z těch, kdo se důvěrně seznámili s jeho předchozí tvorbou (především z jeho „drsňáckého“ období, a tedy do filmu Jaro, léto, podzim, zima... a jaro), druhý – předpokládám, že výrazně početnější – objevil Kim Ki-duka nedávno (skze šestici u nás distribuovaných filmů : počínaje Ostrovem) nebo až právě po Času. Výhoda je tentokrát (kupodivu) na straně nováčků, ale o tom až o něco později... Příběh je jako obvykle současně prostý i rafinovanovaně komplikovaný a vše je i tentokrát nahlíženo optikou „mužsko-ženských vztahů“. Dvouleté chození mladé dvojice Seh-hee (Park Ji-yun) a Ji-woo (Ha jung-woo) začíná evidentně trpět opotřebovaností. Seh-hee je přesvědčena, že uvadající lásku lze zachránit pouze šokovou terapií, a bez přítelova vědomí podstoupí plastickou operaci. Pět měsíců poté vstupuje s novou identitou (a tváří ceněné mladé herečky Sung Hyun-ah) do Ji-woova života, aby jejich vztah mohl zároveň pokračovat i začít nanovo. Lze vůbec takový čin provést bez následků? A nakolik je pro identitu i lásku člověka důležitý fyzický vzhled? To jsou pak dvě základní otázky z mnoha položených v průběhu následující hodiny Času. Kim Ki-duk opět konstruuje modelovou situaci se značně expresivními charaktery, aby tak mohl co nejvyostřeněji konfrontovat nejen hlavní postavy, ale třeba i snovou symboliku (výtvarně vytříbené hrátky se zrcadly, fotografiemi nebo sochami) s naturalistickými momenty (dokumentární záběry z plastické operace). Dočkáme se také typických motivických prvků jako je nevyhnutelný střet pudovosti a civilizačních návyků či otevřeně kritického náhledu na „ze Západu“ importovanou módu estetické chirurgie (film údajně inspirovala statistika dokládající, že až polovina Jihokorejců kolem dvacítky podstupuje plastickou operaci). Co (možná trochu překvapivě) přibylo, je větší akcent na humor a mluvené slovo, což se dá v případě tvůrce, jehož postavy často celý film mlčí (ukázkově ve vynikajícím 3-iron uvedeném i v naší distribuci), označit jako vstřícné nakročení směrem k širšímu diváckému spektru. V tom také tkví ona nedávno zmíněná výhoda nováčka, jemuž lze strávení Času doporučit takřka bezvýhradně – zvlášť bude-li to první Kimův snímek, který zhlédne. Čas totiž režiséra předvádí v dlouhodobě udržované vrcholové formě a zároveň představuje jakési shrnutí oné linie jeho tvorby, která poeticky metaforizuje patologické jevy současnosti. Aniž by ovšem pro fanouška svých předchozích filmů objevil jakýkoliv nečekaný prvek. Komunitě „zasvěcených“ tak Čas snad alespoň příjemně zaplní chvíle v čekání na další Kim Ki-dukův skvost typu Ostrov, Drsňák nebo 3-iron. Já osobně očekávám, že čekat se vyplatí! Premiéra nastane 12.10.