Poutavé vyprávění známého horolezce Radka Jaroše o peripetijích některých výstupů

6. prosinec 2013, 11:49
Poutavé vyprávění známého horolezce Radka Jaroše o peripetijích některých výstupů

Radek Jaroš se na rodil 29. 4. 1964. Po přečtení knihy Himálajští tygři zatoužil být jako oni. Lidé, kteří zdolávají nejvyšší vrcholy naší planety.

Radek Jaroš  začal s horolezectvím v osmnácti letech, ve třiceti poprvé okusil drogu pohybu v extrémní nadmořské výšce během expedice na Mt. Everest. Za další čtyři roky v roce 1998 stanul na jeho vrcholu. Teprve jako 12. člověk v historii, který dokázal ze severní, tibetské strany vystoupit na vrchol bez použití umělého kyslíku. Lezení bez kyslíku, bez pomoci výškových nosičů – Šerpů a v malém týmu. To je Radkova filozofie lezení. Doposud tak stanul na třinácti osmitisícových vrcholech. Na jednom z nich i „Alpským stylem“. Za záchranu horolezců na D haulagiri dostal Českou ale i Evropskou cenu Fair Play. Dvakrát jsem musel do zóny smrti na této hoře. V roce 2006 jsem se zcela vyčerpán a osamocen otočil k návratu na dohled od vrcholu. Ale cílem nesmí být vrchol, cílem je návrat!

"Dva roky na to jsme nebyli jediní, kdo ledovým svahem ze severu těžce stoupali pod vrcholový žlab. Vypadali jsme jako kosmonauti. Několik vteřin po té, co jsem pořídil tento snímek, Zdeněk zakopnul a zřítil se. Zastavil ho naštěstí navátý sníh a našel sílu i odvahu pokračovat. Nakonec jsme oba stanuli na vrcholu. Během sestupu jsme potkali dva zcela vyčerpané horolezce. Jednoho jsem celý den spouštěl na laně dolu do CII . Přežil, jeho spolulezec se zřítil necelých padesát metrů od záchrany. Měla to být po dlouhé době velká expedice s kamarády z Everestu. Nakonec jsem poprvé odletěl do Nepálu úplně sám. Nadějí byla dvojice horolezců, kteří se ke mně měli přidat po výstupu na D haulagiri. Jeden z nich tam ale zahynul po pádu do trhliny. Cestou do BC se mě zanítil zub, natekla polovina obličeje a po týdnu mě operovali, celou expedici jsem prožil na antibiotikách. Během výstupu mi došla zpráva, že Martin bojuje o život na Annapurně. Už se nevrátil. V CIII mě museli Rusové vyhrabávat ze stanu po přívalech nového sněhu. Na vrchol jsem vystoupil sólo, v den svých narozenin. Měli jsme lézt na Annapurnu, ale spolulezec to vzdal. Pokoušet se o ni sólo je sebevražda. Pod Lhotse jsem očekával spoustu lidí, jde o společný BC s Everestem, největší na světě, a těšil jsem se na komunitu lidí z celého světa. Prožil jsem ale psychicky nejnáročnější expedici a největší osamění. Na Everest lezou zvláštní lidi, málokdo je horolezec… Bez kyslíku a výškových nosičů jsem byl exot. První pokus o vrchol jsem nezvládl, druhý taky ne, vyšel až třetí. Šestnáct kroků, zastavit, padesátkrát se nadechnout, potom dalších šestnáct kroků. To bylo moje tempo z tábora v 7 700 m, po probdělé větrné noci. Cho Oyu a Mt. Everest jsou němí svědci toho, že jsem na vrcholu pozdě odpoledne nakonec osamocen stál. Čtrnáct nejvyšších hor naší planety, čtrnáct velikánů, přesahujících svojí výškou hranici osmi tisíc metrů. Stanout na všech jejich hlavních vrcholech! Výzva, která budila, budí a bude budit respekt v každém horolezci, který upíše svoji duši těm nejvyšším horám. Meta, které dosáhlo bez kyslíkových přístrojů zatím jenom 13 horolezců z celého světa. Spousta těch, kteří se za tímto snem vydali, ho nikdy nedosáhne. Cesta dalších navždy skončila za hranicí věčného ledu a sněhu. Desítky pokusů, kdy se člověk vydává do tzv. „zóny smrti“. Extrémní klima, mráz, vichřice, ale také jenom třetina kyslíku oproti tomu co dýcháme tady dole."

Zdolané vrcholy

1998 Mount Everest (8.848 m)
2002 Kančendženga (8.586 m)
2003 Broad Peak (8.047 m)
2004 Čo-Oju (8.201 m)
2004 Šiša Pangma (8.046 m)
2005 Nanga Parbat (8.125 m)
2008 Dhaulágirí (8.167 m)
2008 Makalu (8.463 m)
2009 Manáslu (8.162 m)
2010 Gašerbrum II (8.035 m)
2010 Gašerbrum I (8.068 m)
2011 Lhotse (8.516 m)
2012 Annapurna II (8.091 m)