Mozart a Salieri v Teplicích

Téma bylo zpracováno mnoha autory, jmenujme např. Puškinovu hru „Mozart a Salieri“ z počátku 19. století nebo slavný Formanův film z konce 20. století.  Putování sochy skladatele po Teplicích vylíčila již kolegyně Dr. Chleborádová v rámci „exponátu měsíce“ v roce 2008. Mozartova monumentální socha shlížející dnes z úpatí Letné na klasicistní budovy lázeňského centra města připomíná tvorbu sochaře Franze Metznera z roku 1915 a podnes svým způsobem upomíná konec I. světové války i obavy a snahy německých obyvatel českého pohraničí po rozpadu habsburské říše sžít se s nastalou situací po vzniku nového státu- Československa- státu Čechů a Slováků.

Ve své době známý italský komponista a výborný hudební pedagog Vídně doby Mozartovy- Antonio Salieri (1750 Legnano u Milána - 1825 Vídeň) osobně v našem městě nebyl, ale rodina shodného jména - Salieri- přišla v polovině minulého století. Potomci žijící v Teplicích podnes neví,  byl-li  Antonio Salieri jejich předkem.

Pan Primo Salieri (1919-1995) z města Imola u Bologne měl dva bratry a sestru. Po vypuknutí II. světové války narukoval a sloužil v italském námořnictvu na ponorkách, po  obsazení Itálie německou armádou dezertoval roku 1943 a s bratrem Anselmem vstoupil do partyzánské brigády „Garibaldi“. Cílem lidí ze všech vrstev země bylo vyhnání Němců a osvobození vlasti. V létě 1944 byl osvobozen Řím a v srpnu 1944 Florencie. Oba bratři se účastnili  hnutí odporu v rodném kraji Emilia-Romagna, kde obyvatelstvo zažilo surové masové represálie od německých okupantů a partyzánské hnutí od léta 1944 zde prožilo několik velmi tvrdých měsíců koncem války.

Přímo Salieri se dostal přes Řecko na území bulharské Makedonie. Tam se seznámil s dívkou Katarinou, svou budoucí ženou (1921-1994), odešli do Československa, kde se jim v  Dolních Loučkách u Tišňova narodila v březnu roku 1951 dcera Giliola. Mladá rodina hledala nový domov. Pan Salieri, obdobně jako mnozí krajané, se těžko mohl vrátit  do válkou poničené Itálie, kus „rodné země“ však nalezl roku 1952 v pohraničním městě na severu Čech - ne náhodou...

S koncem II. světové války se usadilo mnoho Italů na Karlovarsku, vznikla družná komunita vzájemně si pomáhajících lidí a rodin. Šlo většinou o totálně nasazené v Německu, válečné zajatce z bojišť severní Afriky, od Stalingradu apod. V padesátém roce se téměř všechny rodiny Italů z Karlových Varů odstěhovaly do Teplic a proto je roku 1952 následovala i rodina Prima Salieriho z jižní Moravy. Nalezli zde domov a mezi teplickými Italy nové známé a přátele. Bylo tu až na třicet rodin italských rodáků, jak vzpomíná dcera pana Gandolfiho, Maria spolu s Giliolou, roz. Salieri. Obě vzpomínají na jména italských sousedů a známých, obyvatel převážně domů v Alejní a Zelené ulici. Obě si vybavují podobu jmen: Mattioli, Fangarezi, Brunetto, Perri či Sestto a další.   Stesk po vlasti byl hlavním důvodem, že se teplická italská komunita podstatně zmenšila během 50. let 20. století. Zpět do Itálie se vrátilo až na dvacet rodin, jak si pamatuje M. Gandolfiová (*1945). Italové měli  v Teplicích místo (v domě na Tržním náměstí), kde se scházeli, hrávali fotbal,  navštěvovali se, pomáhali si. Dnes v Teplicích žijí a pracují děti a vnuci mnohých z nich.

Děkujeme naší kolegyni z knihovny muzea paní Giliole, roz. Salieri za informace a zapůjčené doklady.   

PhDr. Jana Michlová