Divoká kachna, jedno z nejpůsobivějších Ibsenových dramat, které tematizuje životní protiklad lži a pravdy, se zamýšlí nad lidskou malostí. Je třeba usilovat o život v pravdě za každou cenu? Co se stane, když připravíte průměrného člověka o životní lež a tím i zároveň o štěstí. Hraje se o nejvíce – o šťastné dětství dospívající dívky Hedviky. Rodina se rozpadá. Svět, který si s námahou, péčí a láskou léta budovala, se zboří během jediného dne.
Otcové a synové
V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. „Řekl bych, že továrník Werle dobrým otcem asi nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ říká Jašków. „Pokud jde o jeho otcovství nebo celkové vnímání života, myslím, že pro něj je hlavní on sám a jeho firma,“ míní herec, který je trojnásobným otcem a k péči o své potomky se vždy hrdě hlásil. Protipólem Werleho je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého. „Ekdalovy postoje a činy jsou sebeobranné. To, co se mu nehodilo nebo nehodí, jakoby nebylo. Utíká od přítomnosti i od minulosti. A k těmto útěkům mu pomáhá i alkohol,“ uvádí Luboš Veselý. A přidává ještě jeden postřeh: „Při přípravě inscenace jsem si uvědomil, že nejenom Hedvika, ale i ostatní postavy jsou vlastně takovou postřelenou divokou kachnou, která táhne jedno křídlo po zemi. A co s tím? I to je otázka, která by mohla diváky zajímat.“
Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. „Hjalmar Ekdal je Ibsenova jízlivost. Je nutné hledat důvod, proč ho mít rád! Je to postava tragická i zábavná,“ říká Tomáš Petřík. Hjalmarovo pohodlí přichází rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale „prokoukl“ a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu. „Myslím, že Gregers může být pro diváky přitažlivý svým způsobem přemýšlení. Dovede svému okolí nastavovat zrcadlo a pokládat velmi přímé otázky, kterými ostatní vyvádí z rovnováhy,“ popisuje Erftemeijer.
Pravda a lež, slepota a prozření
„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák. Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová. „Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní.“ uzavírá režisér Martin Františák.
