Divadelní spolek JEDL - Divoký kosatec - Poutní areál na Bílé Hoře

Muž a žena se ocitají v Zahradě, ve “skleníku světa”, na “místě trochu jiném než nebe”. Koloběh věčného umírání a věčné obnovy je nutí ponořit se do vlastních vzpomínek... Možná, že až všechny vzpomínky postupně opadají, dojdou oba oné prázdnoty, do níž se vlévá úplně všechno. Všechno je změna a všechno spolu souvisí. A také se všechno vrací, ale to, co se vrací, není to, co odešlo...

Hlavním tématem je tajemný život zahrady, ale i život člověka, koloběh roku, příběh lidstva od stvoření po apokalypsu. Zahrada zde existuje jako Boží alchymistická dílna, Boží perspektiva se střídá s tou lidskou, “makro” pohled s “mikro” pohledem, mytologie s událostmi všedního dne.

Inscenace také tematizuje střet cílevědomého lineárního uvažování muže s cyklickým světem ženy. Cyklus zahrady, cyklus roku, cyklus dne. Od rána do večera, od narození ke smrti, od konfliktu ke smíření.

ADAM: Jak můžou mít některé věci ještě kuráž na to, aby vyrašily? Proč se pouštět do čehokoliv tak blízko konce? Vždyť všechno už vlastně skončilo.
IRIS: Proč myslíš?
ADAM: Protože jestli to ještě neskončilo, skončí to brzy, což vyjde nastejno. A jestli to tak je, vlastně nemá smysl začínat ani pouhou větu.

IRIS: Ale to přece není totéž. Pokud to skončí brzy, zbývá ještě jedna otázka.
ADAM: Bláhová otázka. Tyhle rajská jablka, už nikdy nedozrají, tyhle lilie zahubí zima, ty se už s jarem nevrátí.
IRIS: Miláčku, proč tolik obav? Proč teď? Jsi jako stařec, co oblékne svetr rovnou v létě.

SCÉNÁŘ: Kristýna Nebeská a Filip Tichý
REŽIE: Kristýna Nebeská
DRAMATURGIE: Kateřina Volánková a Filip Tichý
KOSTÝMY a SCÉNA: Klára Pavlíčková a Hana Kessnerová
GRAFIKA: Klára Pavlíčková
PRODUKCE: Klára Markvartová
HUDBA: Jan Šikl

HRAJÍ: Lenka Netušilová a František Beleš