(Ne)Moc. Závěrečná výstava ze série pandemické trilogie v DOXu

„Nebyl jsem nemocný, byl jsem mocný až moc.“

Zdeněk Košek o období, kdy řídil počasí na celém světě, 2003

Touha po moci je hnacím motorem dějin, konstruktivním hybatelem i destruktivní silou. Ve stínu autoritativních mocnářů stojí bezejmenné zástupy bezmocných, kteří slouží jako vykonavatel mocenských her i jako jejich publikum. Záměr uspořádat výstavní projekt, který by mapoval, jak se dualita moci a bezmoci odráží v současném umění, vznikl několik let před pandemií covidu-19 i před válkou na Ukrajině, které téma postavily do zcela nové perspektivy. V ostrém světle nyní vystupuje patologie osobností potentátů, absurdita fungování některých institucí i slepá poslušnost davu. Strach a pojmenování nepřítele se vyjevují jako efektivní prostředky v prosazování mocenských cílů. Co bylo považováno za šílené, stává se normou. Nemoc mocných a moc bezmocných získávají nové obsahy.

Vyostřená optika umělců přizvaných do projektu (Ne)Moc a místy až vizionářský vhled nabízí nekompromisní pohled na současnost i na historii, která se, jak známo, opakuje. Výstava zároveň klade otázku, kde končí normalita a začíná „nemoc“, a pokouší propustnost kategorií art brut a současného umění.

Letos si připomínáme sté výročí od vydání knihy Bildnerei der Geisteskranken (Výtvarná tvorba duševně nemocných, 1922) psychiatra a historika umění Hanze Prinzhorna, který poprvé kriticky zhodnotil tvorbu psychiatrických pacientů. Publikace se stala jedním z inspiračních zdrojů moderního umění a přispěla k formulaci termínu art brut Jeanem Debuffetem (1945). Do této kategorie byla zahrnuta tvorba nejen duševně nemocných, ale i dalších spontánních tvůrců, jako například spiritistických médií, společenských outsiderů a dalších solitérů. V dílech autorů a autorek art brut patřily otázky moci a bezmoci (často
nahlížené prizmatem duševní nemoci) vždy mezi zásadní témata.