Upozornění

Soutěžte s P&J Music o vstupenky na koncert AVISHAI COHEN TRIO.

Jiří Jiroutek. Bílá, černá, horizont

28.1.2022 – 17.4.2022, 23:59

Černobílý, estetický, vycizelizovaný; zblízka i zdaleka. Překvapivý. Takový je fotografický svět Jiřího Jiroutka, který nezapře smysl pro vizuální věcnost, široký horizont a geometrický detail.

Lze vidět tři, vlastně čtyři hlavní roviny, které vyhledává a vychytává svým stále ještě fotografickým hledáčkem. Větší či menší celky krajin, kde dominantou je horizontála nebo vertikála, atmosféra sycená jímavým okamžikem, a přítomnost lidí, kteří jsou i nejsou měřítkem prostor, jež je zdaleka i z vysoka převyšují. Druhým jiroutkovským zájmem je struktura a geometrizovaný rastr, spojený začasto s architekturou, ale nejen s ní. Textura a struktura ve fotografii může mít jisté vazby k esteticky exaltovaným šedesátým létům, v Jiroutkově podání jsou však věcnější a současnější. Tou třetí, početně velmi malou, rovinou jeho vybíravé věcnosti jsou živé detaily uměleckých figurálních struktur, které mají svůj živý “dialektický” protipól v momentkách s lidmi, které fotografa zaujmou svojí přirozenou přítomností. To je čtvrtá součást fotografova zájmu. Skupinky lidí, zachycené v konfiguracích, které v sobě mají magickou divadelní či filmovou scéničnost. Jsou však momentkami, do nichž fotograf nezasahuje. Ony čtyři roviny se vzájemně prolínají a otírají, jako my se otíráme o svět, ve kterém někteří z nás hledají estetické konotace; někomu však stačí jen cit a svit, svist větru a horizont, za kterým se všichni jednou ztratíme.

Podstatnou změnou ve fotografické prezentaci bylo zvětšení fotografií na velký formát. Snímky to nejen “ustály”, ale dostala se do nich ona vzácná vizuální uhrančivost, kterou tak obdivujeme u fotografických tvůrců düsseldorfské školy. A ještě malou poznámku k figurativním konstelacím, ale konec konců i ke krajinám: přemýšlel jsem, k jakým předobrazům se jiroutkovská estetika blíží, a na mysli mi vytanul pardubický, neprávem osudově pozapomenutý, Jiří Toman se svými snímky z 50. a 60. let. Myslím, že ho Jiroutek nezná, to však nevylučuje spřízněnost.

Náznak retrospektivní Jiroutkovy výstavy v OGL představuje nejen aktuální a zeširoka koncipovaný “čtyřvrstvý” cyklus, ale zaměřuje se i na předešlé fotografovy projekty. Jsou jimi jednak série snímků obou Ještědů, tedy jak ikonické stavy Karla Hubáčka na hoře nad Libercem, tak již zbouraného obchodního centra v centru krajského města od stejného architekta. V obou ještědských cyklech jde nejen o svébytný pohled na obě vrcholně modernistické stavby, ale také, a to zejména, o jiroutkovskou fotografickou senzitivnost, se smyslem pro geometrii, detail, světlo a stín. A také o věcnost, neupravenou skutečnost, existenciální prázdnotu. Ta prosvítá zejména ze záběru obchodního domu Ještěd, zbouraného nedávnou politickou “ne”reprezentací.

Nechybí ani jiný výrazný Jiroutkův fotografický cyklus, kterým je dosud neuzavřená portrétní série výjimečných osobností, zejména z vizuálního umění. Tyto pečlivě a uvážlivě koncipované černobílé podobizny jsou vyvažované jednak bezprostředními portrétními záběry a také dokumentárními snímky, které zachycují “provoz” umění, zejména v domovském Liberci. Zde se dostává ke slovu barva, fotografie tak ustupuje estetickému černobílému cizelování a sytí se sytou a živou skutečností.

Cesta Jiřího Jiroutka k fotografii nebyla přímočará, měla a má své odbočky a váhání, ale lze s jistou mírou sebevědomí tvrdit, že patří k současné české fotografické špičce. Inovuje tradiční, či klasický, přístup k černobílé fotografii, když podstatnou je pro něj estetika, která se přirozeně rozpouští v jeho koncepčním přístupu.

Narodil se v roce 1967 v Lounech, ale profesně i životně je svázán s Libercem, kde svoji fotografickou aktivitu naplno rozvinul ve volné tvorbě i ve specifických zakázkách. Má velmi silný vztah ke svým fotografickým předchůdcům, z nichž některé lze explicitně považovat za jeho iniciační vzory. Proto se na výstavě objeví také konvolut prací několika již zemřelých tvůrců, k jejichž dílu se Jiroutek neustále vrací. Zejména jde o pozapomenuté liberecké fotografy Ladislava Postupu, Jana Pikouse a Čestmíra Krátkého. Ale také o jiné fotografy, kteří se však proslavili jako malíři a byli pro Jiroutka existencionálně uměleckou inspirací z lounských let, tedy Zdeňka Sýkoru, Vladislava Mirvalda - s ním se Jiroutek setkal při studiu na lounském gymnáziu, kde Mirvald pedagogický působil, a také Kamil Linhart. Jejich zaujetí pro geometrii, ale také pro souběžně malovaná, výrazně barevná, krajinářská privatisima, nemohlo nemít dopady na jiroutkovský hledáček. Geometrie, rastr a krajiny - klíč k možnému pohledu na svět, jak ho nabízelo lounské artistní klima.  A jsme-li v Lounech, nejde předhlédnout zdejší pozdně gotický chrám sv. Mikuláše, jenž věcně zfotografoval Jaromír Funke.

Jiroutek nakonec uměleckou fotografii vystudoval, a to na Institutu fotografie Slezské univerzity v Opavě, vedené fotografem a kurátorem fotografických výstav Vladimírem Birgusem. Pokud jsem už naznačil možnou linii mezi Jiroutkem a Jiřím Tomanem, lze stejně dobře včlenit k jiroutkovským předobrazům i scénicky prosvětlené, barevně excelentní, Birgusovy fotografie z cest po celém světě.

Kdo se bude inspirovat ve svém životním směřování právě touto velkou fotografickou výstavou v liberecké galerii?

 

Martin Dostál