Od renesance po modernu - Hrad Špilberk

První část expozice zahrnuje dlouhý časový úsek od období pozdní renesance do konce 19. století. Návštěvník zde uvidí soubor renesančních votivních (nadačních) obrazů. Jejich autory byli nizozemští malíři, kteří se v nábožensky pohnutých dobách druhé poloviny 16. století usazovali na Moravě. Rozměrné obrazy v jejich dílnách objednávali a současně i financovali brněnští měšťané – často z řad radních. Obrazy však nebyly určeny pro výzdobu soukromé kaple, jak bylo obvyklé ve šlechtickém prostředí, nýbrž byly darovány městskému chrámu sv. Jakuba. Zde se staly součástí výzdoby interiéru a zároveň společensky reprezentovaly rodinu objednavatele.

Druhý soubor představuje tvorbu významného pozdně barokního moravského sochaře Ondřeje Schweigla (1735–1812). S naším městem je spjat jeho soukromý život i umělecká tvorba. Po studiích na vídeňské Akademii se vrátil do brněnské rodinné dílny, kterou záhy převzal po svém otci – rovněž sochaři. Vystavované plastiky vznikly k barokním oltářům, které byly umístěny v chrámu sv. Jakuba v období jeho barokizace. Se Schweiglovými díly se i dnes můžeme setkat přímo v interiérech brněnských kostelů, např. v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně a v katedrále sv. Petra a Pavla.

Další část je věnována jednomu žánru – portrétu, jehož vývojovou linii můžeme v Brně sledovat od konce 18. století až do konce století dvacátého. Malíři Josef Ignác Weidlich (1753–1815), podobně jako Ferdinand Licht (1750?–1821), vychovali ve svých soukromých malířských školách další generaci umělců – připomeňme portrétisty Jana Nepomuka Gebhardta (1798–1879?) a Antonína Ferenze (1801–1874). Někteří malíři však po svých studijních začátcích v Brně odcházeli do Vídně na Akademii. Po návratu domů se v jejich tvorbě plně uplatnilo vídeňské klasické školení. Stejně tak se nezapře vídeňský vzor v sochařských realizacích Antonína Břenka (1848–1908). Avšak ke konci 19. století vliv vídeňského uměleckého centra na brněnské prostředí postupně slábne. Výtvarníci další generace se již orientují na moderní umělecká centra 20. století – Mnichov a Paříž.

K jednomu z nejvzácnějších muzejních fondů patří dílo Antonína Procházky, žijícího v Brně od roku 1924. Z prezentovaných prací lze získat poměrně ucelený pohled na vývoj tvorby tohoto významného umělce: od raných expresívně pojatých obrazů generace Osmy, přes stěžejní díla Procházkova kubistického období a civilistní náměty čerpající ze společenské atmosféry 20. a 30. let až po antikizující tvorbu závěrečné fáze umělcova života. V souznění s tvorbou svého manžela malovala zvláště ve 30. letech Linka Procházková. Expozice klade důraz na díla umělců působících ve 20. a 30. letech ve Skupině výtvarných umělců v Brně, v jejíž činnosti se spojily nejpokrokovější osobnosti brněnské kultury – malíři, sochaři, architekti, ale také významní historici umění a sběratelé. Neodmyslitelně je s Brnem spjata tvorba Jaroslava Krále, který svým klasicizujícím zaměřením, přes nepopiratelnou aktuálnost a návaznost na moderní směry soudobého umění, nejlépe vypovídá o společenském a kulturním klimatu meziválečného Brna. Vedle zakládajících členů Skupiny výtvarných umělců v Brně Josefa Šímy, Františka Süssera, Josefa Zamazala, Ferdiše Duši, Eduarda Miléna a dalších, je zde prezentováno také rané a posléze abstraktní dílo Františka Foltýna, který si po návratu z Paříže zvolil Brno za svůj druhý domov. K výrazným uměleckým osobnostem mladší generace patřil malíř František Kaláb, hledající ve svých obrazech osobité poetické vyjádření. Ze sochařské tvorby je zejména představeno dílo Josefa Kubíčka, které se odvíjí od expresívně laděných sociálních námětů 20. let ke klasicistním ženským dřevěným skulpturám pozdějšího období. Koncem 30. let začíná působit na Moravě Vincenc Makovský, jehož plastiky jsou zastoupeny od avantgardních poloh po díla směřující k realismu. Své nezastupitelné místo v brněnské meziválečné kultuře měla i designerská činnost architekta Bohuslava Fuchse, který pro společnost Aka, kterou vedla jeho manželka Drahomíra Fuchsová a jejíž hlavní náplni byla výroba ručně tkaných textilií, navrhoval po roce 1932 skleněné a keramické soubory, vázy a mísy, jako i drobné předměty z alpaky, vyznačující se čistými geometrickými tvary.

Z mimobrněnských členů vystavoval se Skupinou výtvarných umělců pravidelně Emil Filla, kterého k Brnu poutaly rodinné svazky a dlouholeté přátelství s Antonínem Procházkou. Pro brněnské umělecké prostředí měly velký význam i výstavy Josefa Šímy (1931, 1936), jehož dílo ovlivnilo řadu umělců u nás, mezi jinými i imaginativní tvorbu členů Skupiny, Jiřího Krejčího z Prahy a Františka Malého z Bratislavy.

Od roku 2016 rozšiřuje expozici vedle umění malířského a sochařského taktéž umění grafické. Originály 94 vzácných mědirytů, leptů, kreseb a dalších tisků z období od baroka po romantismus mohli návštěvníci krátce zhlédnout na podzim 2015. Grafiky nemohou být kvůli působení světla vystaveny dlouhodobě, postupně je proto nahradily pečlivě zhotovené kopie, jež jsou nyní součástí stálé expozice. Třebaže vystavené grafiky se liší formáty i náměty, jedno mají společné – souvislost s Brnem. Můžeme tak spatřit zdejší náměstí s tehdy nově zhotovenými kašnami, kláštery, teze – oznámení veřejných obhajob zdejších studentů (jedna dokonce vytištěná na hedvábí s paličkovanou krajkou), ale i církevní tisky či ilustrace autorů, již žili právě v Brně. Ne všechny grafiky pocházejí z Brna – například rozměrnou vedutu Zelného trhu s čerstvě postaveným Parnasem nechal brněnský radní Johann Ignaz Dechau tisknout ve vyhlášené dílně v Augsburgu (a sám je pravděpodobně na grafice také vyobrazen). Autoři námětů i rytin ale často z Brna pocházeli nebo zde působili – za zmínku stojí např. Ignaz Johann Bendl, Josef Svítil, Josef Axmann či František Xaver Rektořík. Ten byl i činným sběratelem umění – právě jeho sbírka se spolu s tvorbou Axmannovou připojily na přelomu 19. a 20. století ke sbírkám vznikajícího městského muzea. Jejich základem však byla sbírka židovského podnikatele Heinricha Gomperze, který ji na sklonku života odkázal milovanému městu Brnu. Gomperzova busta je v expozici k vidění taktéž.

Za války se v Brně setkávají mladí umělci, kteří měli za sebou již spolupráci v rakovnické skupině Ra, Václav Zykmund a Bohdan Lacina. Jejich surrealistická tvorba znamenala příslib pro brněnskou kulturu a nové tvůrčí podněty do budoucna. Obrazy Bohumíra Matala vzniklé bezprostředně po návratu malíře z Německa v roce 1945 se ztotožňují s uměleckým názorem Skupiny 42. Tyto slibné perspektivy vzaly za své po únoru 1948 a na další léta byl vývoj umění v našich zemích utlumen.