NAŠE MĚSTEČKO - Slezské divadlo Opava

Emílie:                      Je vůbec někdo, kdo si opravdu uvědomuje život, který prožívá – každičkou, každičkou minutu svého života?

Asistent:                   Možná světci a možná básníci. Aspoň trochu.

A v podstatě je úplně jedno, zda se městečko jmenuje  Grover´s Corners nebo Opava, protože hra nabízí poetický pohled na zdánlivě „obyčejnou“ všednodennost dvou rodin a jejich dětí, které se do sebe zamilují a chystají svatbu… a pak přichází chvíle, kdy si hrdinka hry Emílie s hořkostí uvědomí, jak je život krátký a jak málo si ho vážíme.

A právě akcent na neopakovatelnost a krásu každého, byť zdánlivě nejobyčejnějšího života, oslava schopnosti zastavit se a vnímat svět a své blízké je poselstvím Wilderova příběhu, jenž se nás v dnešních časech dotýká dvojnásob.

Režisérem inscenace je umělecký šéf Polské scény Těšínského divadla Bogdan Kokotek: „Naše městečko“ je hrou o hledání štěstí, za kterým se vydáváme třeba do světových metropolí nebo indických svatyní, a ono je přitom – bez ohledu na to, kde se nacházíme – v každém dni našeho života, jen je ho potřeba zahlédnout. A co nejdřív, aby už pak nebylo pozdě.

 Čím vás okouzlil text hry Naše městečko, že jste přijal nabídku režírovat ji v opavském divadle?

Vzrušujícím příběhem, jenž vypráví o věcech, které jsou v životě nejdůležitější a které v neustálém shonu za nevšedními zážitky často přehlížíme. Podle mého názoru je kouzlo této hry také v její jednoduchosti.

 Čím vaše režijní pojetí okouzlí diváky?

Režijní pojetí při interpretování dobře napsané předlohy by mělo být velmi citlivé a s patřičnou dávkou pokory k dramatickému textu. Doufám, že diváky okouzlí především autorova myšlenka, kterou tato hra nese, a zajímavé herecké výkony.

 Jste profesně režisér, režírujete na domácí Polské scéně Těšínského divadla, hostujete i v jiných českých divadlech. Postřehnete rozdíl mezi českým a polským herectvím? 

Rozdíl mezi českým a polským herectvím musíme hledat už v samotných základech a těmi jsou rozdílná tradice dramatické literatury v obou zemích. V Polsku jsou herci vychováváni na tradici romantické literatury a s nezbytnou dávkou patosu. V Čechách je to pak na „obyčejnější“ literatuře a s velkou dávkou smyslu pro humor. Ale také si myslím, že tyto rozdíly se pod vlivem německého divadla, jež je módní v obou krajích, v poslední době stírají.

 Na rozdíl od hry 290 kilometrů, která byla psána opavskému činohernímu souboru „na tělo“ a pojednávala konkrétně o Opavě, je Naše městečko hrou v tuzemských divadlech poměrně často uváděnou. (V opavském divadle se hrála naposledy v roce 1998). Příběh odehrávající se v jiném fiktivním městečku a v jiném čase by se stejně tak mohl odehrávat dnes a v Opavě. A myšlenka propojení „dnů včerejších a dnešních“ nás provází po celé zkoušení. Proto jsme moc rádi, že se v Našem městečku na opavském jevišti zabydlel nejen činoherní soubor, ale v roli varhaníka Simona Stimsona i dlouholetý člen činohry František Štěpán.

Jak dlouho jste působil na prknech opavského divadla?

Nastoupil jsem v srpnu 1968 a s malými přestávkami, kdy jsem působil ve Východočeském divadle Pardubice a v Klicperově divadle v Hradci Králové, jsem zde byl třicet let.

 Po kolika letech se sem opět vracíte?

Ač nerad, ale musel jsem odejít v roce 2004.

 S jakými pocity přicházíte?

Dovolím si zacitovat francouzskou herečku Simone Signoretovou: Nostalgie už není tím, čím bývala.

 Hodně se to tady změnilo?

Dá se říct, že ano. Kvůli zásahům zvenčí čítá soubor činohry už jen deset členů, v době mého působení nás bylo pětadvacet. Ale jsem rád, že divadlo tu stále je a hraje.

 Co prozradíte o roli, kterou ztvárňujete v připravované inscenaci Naše městečko?

Malá, pěkná rolička, uvidíme, jaké budou požadavky pana režiséra.

 Jak se těšíte na setkání s opavskými diváky?

To víte, že se po těch letech moc těším. V Opavě mají diváci své divadlo rádi, a proto jsem dvojnásob zvědav, jak tuto inscenaci přijmou.

 Budete mít na premiéře trému?
Trému… abych to kolegům nepokazil. (smích)