Aneta Langerová - Dotyk

25.6.2007





Na druhou desku sis chtěla skládat repertoár sama. Jak ti to šlo?
Představovala jsem si, že napíšu třeba jednu nebo dvě písničky. Neměla jsem pocit, že bych dokázala složit větší část desky – vždyť jsem to nikdy předtím ani nezkusila. Že se tak stalo, na tom má největší zásluhu Michal Hrůza, který mě ke skládání doslova dokopal a nepustil mě od papíru, dokud jsem nedokončila první písničku. A mě to najednou chytlo. Dostala jsem se do stavu jakési euforie a začala psát a pak přišlo takové uvolnění, kdy jsem se nestyděla za to, co jsem vytvořila, naopak jsem se cítila hrozně dobře.
Písně se postupně dávaly dohromady, až jsem najednou zjistila, že většina pochází z mé ruky. To je hrozně příjemný pocit.

Co je pro tebe těžší stvořit: hudbu, nebo text?
Určitě text. Slova jsou záludná a já mám ještě navíc netalent na češtinuJ Oproti tomu muzika je pro mě přirozená věc, sednu si ke kytaře nebo klávesám a prostě začnu hrát.

Cítíš nějaký rozdíl, když zpíváš svůj text a cizí?
Vlastní slova si člověk dává přímo do úst, kdežto ta cizí si nejdřív přečte a pak je teprve zpívá. Nezasvěcení to asi nepoznají, ale lidi, kteří vědí, co jsem napsala, mi říkají, že je to slyšet.

Kde se vzali konkrétní autoři?
Od začátku jsem si přála, abych většinu věcí složila s Michalem Hrůzou nebo s a.m. almelou, protože si s nimi rozumím a vím, že mají obrovskou slovní zásobu. Ale s Michalem to nakonec nevyšlo tak, jak jsem si původně představovala, protože on začal dělat svoji desku a neměl už tolik času. O text na jednu rychlejší a veselejší písničku jsem poprosila Lukáše z Letů Mimo. Na jinou píseň mě napadl Robert Nebřenský, protože se mi zdálo, že by se na ni právě jeho slova hodila, a vyšlo to, což je to super. Jednu věc mi také pomohl dokončit a.m. almela.

Proč se nezrealizovala spolupráce s Martinem Kučajem a jak ses pak dostala k Honzovi Muchowovi?
Za Martinem Kučajem jsem jela do Toronta, strávila jsem tam tři čtyři týdny a hodně mi dalo už to, že jsem vypadla z České republiky a na chvíli se osvobodila od místní reality.
Důvody, proč to s Martinem nevyšlo, se těžko vysvětlují. Hudební napojení tam bylo, ale písničky ještě tehdy nebyly zdaleka hotové, spíš šlo o takové nápady a motivy. Chtěla jsem po Martinovi, aby mi pomohl, ale nastal tam zvláštní komunikační šum, který nám zamotal hlavy natolik, že jsme nebyli schopni se na sebe napojit k oboustranné spokojenosti. Ale bylo to fajn, Martin se mnou mluvil, a tím mě posunoval ve skládání dál, za což jsem mu vděčná. Kromě toho mě fakt, že spolupráce nevyšla, ještě víc podpořil v tom, abych spoléhala sama na sebe. Byl to prostě další krok k samostatnosti.
Potom jsem se pídila po různých lidech, co dělají produkci, a jakmile jsem se ocitla ve studiu Honzy Muchowa, už jsem zůstala, protože se mi tam zalíbilo, navíc spolupráci s Honzou už jsem si předtím vyzkoušela na písničce pro Světlušku.

Měla jsi nějakou obecnější představu, co chceš tou deskou říct, nebo písničky vznikaly jednotlivě?
Lidi mi pořád opakovali: musíš vědět, o čem mají ty písničky být. Ale když člověk nepíše, tak to prostě neví. Až když jsem začala skládat, rozhodla jsem se, že to musím přestat řešit, protože jsem na to myslela tolik, že mě to zasekávalo. Říkala jsem si, tohle téma je hloupý a tohle taky, a nakonec mi nic nezbylo. Ale toho se člověk při psaní postupně zbaví. V každém případě je to spíš činnost tady a teď než plánování dopředu, o čem budu psát. Pro mě je nejzásadnější člověk, obsah každodenního života, co na člověka přichází, co od něj odchází, co prožívá. O tom ta deska je.

Všechny písničky znějí, jako by vznikly snadno a lehce, přitom ses s nimi evidentně hodně nadřela…
Až do chvíle, než jsem začala psát kredity na desku, jsem si říkala, co jsem celou dobu dělala, protože je to taková nehmotná práce, která není okamžitě vidět. Ale když jsem si zpětně celý proces uvědomovala, říkala jsem si, že jsem ty dva roky asi neproflákala.

Na tvých webových stránkách www.langerovaaneta.cz se v průběhu přípravy desky objevila spousta fotek ze studia – budí to dojem, že se snažíš fanouškům zpřístupnit sama sebe. Je to tak?
Do určité míry ano, ale ne se vším všudy. Lidi, kteří mě mají rádi, podporují mě a chodí na koncerty, pro mě znamenají úplně nejvíc. Udělají si čas, přijdou a neřeší, co bych mohla udělat líp, ale přijmou to tak, jak to je. Jsou trpěliví. Stejně tak se snažím chovat já k nim, snažím se jim ukázat zákulisí, zasvětit je do procesu vzniku mojí muziky, ale ne v tom negativním smyslu, že je to strašná práce, ale naopak v tom pozitivním: že žiju v tom, v čem chci žít, a je mi tam dobře. Myslím si, že to může být motivující – koneckonců i všechny moje písničky mají v sobě naději. Doufám, že ji tam lidi najdou.

Jaké se chystají klipy?
Klip bude mít nejdřív první singl Malá mořská víla, ale otázka je, s kým ho natočím. Honza mi nestále říká, ať si ho natočím sama J. Ale teď mi doporučil také Sašu Šurkalu, tak uvidíme. Honza mě hrozně podporuje v samostatnosti, vždycky šťouchne, já se za tím rozběhnu a jsem z toho nadšená.

V bookletu jsou ručně psané texty, to kvůli autentičnosti?
Přesně tak. Jsou to různé náčrtky, čmárance a slova vytrhané z mých sešitů na psaní textů.

Vypadá to, že si úplně všechno hlídáš tak, aby druhá deska byla stoprocentně podle tvých představ?
Přesně tak to beru. Bohužel jsem někdy až příliš velký prudič, ale prostě neřeším, co na to kdo říká nebo říkat bude, jdu si za svým a lidi kolem mě se naštěstí snaží moji představu naplnit.

Budeš recenze své nové desky číst a zvažovat, bude ti záležet na tom, co si o ní kdo myslí?
Záležet mi na tom asi bude, ale doufám, že pro mě osobně to nebude rozhodující faktor, protože muzika je do značné míry subjektivní věc a podle mě se nedá všeobecně soudit. Když někdo nahraje třeba skřeky havrana a je to jeho představa krásy, proč ne, ale jak to pak má soudit třeba kritik, který havrany nemá rád? Vkus je vnitřní záležitost, a proto ho nevnímám tak úplně zásadně.

Kdy desku pokřtíš?
19. června v pražském Paláci Akropolis.

Je už nachystané turné?
Mělo by proběhnout v září a v říjnu po České a Slovenské republice. V létě vystoupím na festivalech České hrady a na dvou festivalech na Slovensku.

Plánuješ něco dalšího se Světluškou?
Teď zrovna připravujeme otevření druhé Kavárny POTMĚ, kde obsluhují nevidomí. Je to projekt, který měl loni premiéru a zároveň velký úspěch na Karlovarském filmovém festivalu. Proto otevíráme další kavárnu v Praze na Ovocném trhu od 6. do 13. června. Otevřeno odnevidím donevidím.



SLOVENSKO
Jak vnímáš svůj úspěch na Slovensku?
Na Slovensko jsem se nesnažila dostat za každou cenu, prostě mi tam jen vyšla deska a lidi sami projevili zájem o to, abych přijela na koncerty, což bylo hrozně fajn, úplně ideální řešení. Udělalo mi to tehdy velkou radost a i ty koncerty byly super. Slováci jsou takoví uvolnění a odvázaní, jsou rádi, když k nim někdo přijede, a jdou si ho poslechnout. Byla to pro mě výborná zkušenost.

Kdy se na tebe zase mohou slovenští fanoušci těšit?
Se Slovenskem se při turné samozřejmě počítá, koncertů bude tentokrát o něco méně, ale odehrají se ve větších prostorách. Měli bychom přijet na podzim a přes léto se objevíme na dvou festivalech.

Který slovenský umělec tě muzikantsky oslovil?
K určitému vývojovému stupni v hudebním světě mě dovedla Jana Kirschner. Líbí se mi, že si píše písničky sama, experimentuje a vydává hezké desky. Hodně mě inspirovala.


O PÍSNIČKÁCH
Malá mořská víla
První píseň, která vznikla, a to ve spolupráci s Michalem Hrůzou. Je to cesta ke všemu dalšímu. Když jsme ji tvořili, měla jsem neuvěřitelný pocitový zážitky, skvěle jsme se doplňovali, jezdili jsme třeba na kole a povídali si o tom… byl to hrozně fajn proces. Ta písnička dala nejvíc práce a zabrala spoustu času, ale hrozně ráda na to vzpomínám. A zase se tu motám okolo vody, ale je to tak silnej živel, že si nemůžu pomoct. Téma vody mě hrozně baví, dá se skrze ni vysvětlit spousta věcí, je silná, jde si za svým cílem a nikdo ji nezastaví.

Vysoké napětí
Nevěděla jsem si rady s textem, ta písnička má zvláštní frázování, jakoby slabikování. Zkoušela jsem se jí maximálně otevřít, ale nešlo to, tak jsem požádala Roberta Nebřenského. On něco napsal, ale na mě to v určitých momentech působilo trochu těžce. Robert byl ovšem zlatej, vyhověl mi a snažil se tam vložit to, co jsem mu naznačovala. Teď je to pro mě pročištěnej text, který se mi líbí a hrozně mě baví ho zpívat.

Desetina
Písnička na poslední chvíli. Bavila mě, protože nic neřeší, dělá si legraci z toho, že člověk nestíhá a není z toho ve stresu. Vznikla na základě konkrétního pocitu a byla celkem rychle hotová. Honza Muchow si dělal legraci, že jsem mu přinesla píseň na běžící trati, takže se původně jmenovala Emil Zátopek. Je to písnička trochu do větru. Verš o kolenním kloubu zní asi zvláštně, ale je podle skutečnosti: mám trochu problém s kolenem, takže když jsem na horách, někdy se otočím a jdu pozpátku. Takové nadlehčení je pro změnu fajn.

Jiný sen
Hudebně jsem ji dala dohromady s a.m.almelou a Michalem, text jsem neměla v úmyslu psát, ale jednou jsem seděla ve zkušebně a zničehonic mě začaly napadat slova. Během čtvrt nebo půl hodiny byla hotová kostra textu, až mě z toho zamrazilo. To téma je mi blízký, je hodně intimní, ale v tu chvíli se o tom tak dobře psalo, že to vůbec nešlo zastavit. Super zážitek a první text, který jsem napsala úplně sama.

Podzim
Jeden z mých prvních demáčů, který jsem dala dohromady asi před dvěma roky s Michalem. Pak jsem tu píseň někam založila, napsala si k ní pár poznámek a po čase ji objevila v počítači. Uvízla mi v hlavě natolik, že jsem si ji pořád zpívala a rozvinula text, ale pak jsem na ni zase zapomněla. Vznikala na etapy a pro mě je to jedna ze silnějších věcí.

Slib mi dej
Hudba vznikla během jedné zkoušky. Přinesla jsem motiv, David Landštof začal udávat rytmus, a.m.almela mi pomohl s refrénem a všechno do sebe hezky pasovalo. Pak jsme pozvali Tadeáše Mesányho na kontrabas, protože David básnil, jak tam kontrabas bude super, a mně to přišlo jako zajímavý nápad, tak jsme to uskutečnili a teď je to taková pozitivní, „hejbací“ muzika. Potom jsem oslovila Lukáše z Letů mimo a ten během dvou týdnů napsal text. Některých veršů jsem se nejdřív lekla, ale pak mi přišly hrozně dobrý. Je to taková pozitivní letní píseň, auto a jede se na výlet.

Možná
Hrála jsem tu písničku Honzovi na akustiku stejně jako Michalovi, který napsal text, a Honza ji vzal a udělal muziku povahově úplně jinak – načrtnul něco, co se mi začalo hrozně líbit. V textu je jako všude naděje, ale i bezmoc. Já jsem hudební složku postavila spíš na té bezmoci, jak je mým dobrým zvykem, ale Honza objevil tu druhou stránku, že to může být i drzejší, i když text je jemnej. Myslím, že to spolu hraje hodně dobře a velkou zásluhu na tom má právě Honza.

Hledám, mířím netuším
Na začátku jsem nevěděla, jaký témata dávat do textů, měla jsem takový období, kdy člověka vůbec nic nenapadne, a tehdy jsem dostala radu, že mám popsat to, co právě dělám. A tak vznikl tenhle text. Je popisný, ale má v sobě kouzlo okamžiku, tý krátký vteřiny, která člověka otevře, takže může něco opravdu stvořit.

Poplach
Hudbu jsme dali poměrně rychle dohromady s a.m.almelou, ale s textem to bylo horší, vždycky mě něco napadlo, ale když jsem se k tomu vrátila, nezdálo se mi to. Pak jsem poprosila o pomoc a.m.almelu a vznikl hodně vizuální text. Producentsky tu píseň nedělal Honza, ale Martin Ledvina, který mi s ní pomohl a taky mě víc otevřel nástrojům, protože mi vrazil do ruky třeba basu, že se mám do druhého dne naučit basovej part, kterej je samozřejmě hrozně jednoduchej, ale pro mě, kdo nedržel basu nikdy v ruce, to bylo celkem náročný – ale hezky. Úplně jsem se do basy zamilovala. Taky jsem si zahrála na zvonkohru, která má v písni celkem důležitou melodickou roli. Báječná zkušenost.

Němá
Na poslední chvíli nahradila jinou, která neobstála v konkurenci s ní. Vznikla po intenzivním dni, byla jsem nadšená z nových nástrojů a z nového vidění hudby a pak jsem doma zapnula počítač, a vzhledem k tomu, že byly tři ráno, popadla mě snová nálada a tu písničku jsem dodělala. Ještě v noci jsem ji poslala Honzovi a on ráno řekl, že jí musíme okamžitě natočit. Text se složil během pár dní, pořád jsem nemohla přijít na poslední spojení a z Honzy najednou vypadlo „černobílým pohledem“. To mě úplně dostalo.


Seznam rozhovorů