Rozhovor s Petrem Zuskou – uměleckým šéfem baletu ND

10.5.2007

PETR ZUSKA se do povědomí baletních diváků zapsal jako vynikající tanečník, později jako originální choreograf, a to i v mezinárodním měřítku. Začínal v Tanečním divadle Univerzity Karlovy, prošel pantomimou Divadla Na zábradlí, Pražským komorním baletem a Národním divadlem v Praze. Roku 1998 se stal sólistou Ballett Theater v Mnichově, o rok později v Ballett Theater v Augsburku a v roce 2000 sólistou Les Grands Ballets Canadiens v Montréalu. V době působení na scéně Národního divadla získal dvakrát Cenu Thálie. Jako choreograf a režisér nonverbálního divadla debutoval na HAMU u profesora Ctibora Turby. Od roku 1990 vytvořil asi třicet choreografií pro domácí i zahraniční scény. Ve funkci uměleckého šéfa baletu Národního divadla působí pátou sezonu a v současné době připravuje světovou premiéru svého nového baletu s názvem BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři.





Je vám 38 let a máte za sebou profesně velmi úspěšná léta. To je však minulost, podívejme se na přítomný okamžik. Připadá vám, že jdete po jasně vytýčené cestě, která má smysl nebo se ocitáte na křižovatce?
Já jsem měl pocity, že se ocitám na křižovatce celý svůj život. Samozřejmě jsou věci, které člověka nějakým způsobem nadchnou a motivují do další práce. V tu chvíli je šťastný a ví, že to dělá správně a nic jiného na světě dělat nechce. Potom jsou momenty, kdy je tak říkajíc „down“ a začne pochybovat o sobě a o smyslu svého života - a tyto fáze se neustále střídají. Co se týká vaší otázky, zda jsem na křižovatce - necítím se na ní poprvé, cítím ji vlastně pořád. Mám pocit, že bytí na rozcestí může být do určité míry i pozitivní. Člověk vlastně neustále hledá, na ničem neustrne a nepřecení spokojenost se sebou samým. Pochybnosti jsou nesmírně důležité a to nejen v rámci toho, jestli je ta konkrétní choreografie dobrá nebo špatná, ale i v rámci nazírání na sebe všeobecně. Jestli to, co dělám, má nějaký smysl a jestli má vlastní cesta nemá vést jinudy.

Změnil se váš pohled na práci od doby, kdy jste začal?
Určitě se změnil, ale v tom základním asi ne. A to je láska a jakási vnitřní odpovědnost k práci - ten motor, který člověka žene dál, pocit, že tu profesi a umění má prostě rád. Ale na to, v čem jsou odchylky od toho počátečního pocitu, nedokážu uspokojivě odpovědět. Samozřejmě je to dané zkušeností a různými peripetiemi v mé kariéře, kterými jsem prošel. Dobrými i špatnými zážitky. Člověk se vlastně omlátí a na mnohé věci se dívá úplně z jiné strany. Když to shrnu, tak v zásadě jsem se v tom nejzákladnějším nezměnil, ale určitě je zde spousta skutečností, které vnímám jinak. Je to těžké postihnout, protože není možné se vracet do pocitů, které jsem zažíval před 10 nebo 15 lety. Vše je zkreslené tím, co prožívám dnes. Hodně věcí se proměnilo, kdy jsem začal před pěti lety šéfovat balet ND - tuto dimenzi jsem do té doby vůbec neznal. Byl jsem hlavně tanečník, teď jsem choreograf a šéf, a to už samo o sobě nese to, že se člověk musí na určité věci dívat jinak. Jinak bych v té práci nemohl fungovat.

Kde hledáte inspiraci a jaký příběh vás v současné době zneklidňuje natolik, že byste ho chtěl zchoreografovat?
Inspirace přichází různě. Někdy třeba vidím úplně jiný umělecký artefakt – obraz, knihu, film nebo divadelní představení - a zrodí se ve mně nápad. Často to také bývá hudba, která je pro mne v baletu tou prvotní inspirací. Někdy slyším nádhernou hudbu a říkám si pro sebe: To musím udělat! A pak dlouho hledám, jak to uchopit. Fascinace hudbou je také velmi důležitá. Další zásobárnou inspirace jsou věci, které do člověka přicházejí spíše po té osobní stránce – bolesti, ztráty, emoce. My umělci jsme emocemi velmi nabití, takže toho máme v sobě přehršel. Často se však všechny tyto zdroje sloučí dohromady a do konkrétního díla se promítají zároveň. Člověk pak ani neví, kde jsou hranice mezi jednotlivými věcmi. Co mě v tuto chvíli však nejvíce zajímá, fascinuje a zároveň trápí, je představení, které právě dělám, a to je Sólo pro tři.

Proč jste si vybral právě toto téma a tyto zpívající básníky?
Téma jsem si nevybral, to přišlo až mnohem později. Tyto zpívající básníky jsem si vybral z mnoha důvodů. Jednak proto, že všechny tři téměř od útlého věku znám a vnímám. Mám je moc rád, i když samozřejmě každého jinak, protože jsem je zažil v jiném období svého života. Jacquese Brela jsem již před dvanácti lety choreografoval, takže k němu mám vybudovaný asi nejužší vztah. Vysockij a Kryl jsou lidé, kteří s tím mají co dočinění. Věděl jsem, že chci dělat znovu Brela, chtěl jsem k němu Vysockého a hledal jsem k nim někoho dalšího. A protože jsem Čech, myslel jsem si, že by měl pocházet právě z naší země. Je fakt, že u Karla Kryla jsem dlouho váhal, ale nakonec u mě zvítězil. Myslím si, že ať už v rámci doby nebo určitého druhu osobnosti a osudu je těm dalším dvěma nejblíže. V době, kdy jsem v patnácti letech hrál na Karlově mostě na kytaru tehdy zakázaného Kryla, jsem bohužel rozuměl textům jen napůl. Netušil jsem, co je napsáno mezi řádky, a až teď zjišťuji, jakou má Kryl úžasnou poezii. Jsem moc rád, že jsem si vybral právě jeho. Téma, které jsem vymyslel, se zrodilo jednak z faktu jejich předčasné smrti, a jednak z toho, že ti lidé jsou absolutně neotřelí, originální a naprosto nekompromisní. Všichni tři mají krásnou poezii a hudbu. Takže není co řešit.

V prvopočátku jste inscenaci připravoval společně s Borisem Rösnerem. Kam směřovaly vaše společné myšlenky?
S Borisem jsme se párkrát sešli během minulé sezony, kdy byl na chemoterapiích a měl volno. Začali jsme si o tom povídat a hledat klíč k tomu, o čem to představení bude. Oba dva jsme věděli, že to nemůže být jenom nějaká ukázka 25 písniček, které půjdou za sebou, ale že to musí mít nějaký divadelní fór, základ a nějakého společného jmenovatele. Pamatuji si, že jsme již pár věci naťukli, ale byli jsme teprve u zrodu. Boris četl některé knížky o Krylovi, o Vysockém a já jsem sháněl nějaké další materiály. Vlastně jsme měli před sebou čistý papír a zkoušeli jsme na něco přijít. Tenkrát u všech těch hovorů byl i scénograf Honza Dušek. V momentu, kdy jsme si společně vytýčili nějaké úkoly a řekli jsme si, že se sejdeme před prázdninami, Boris náhle zemřel. Borisovou smrtí jsem před sebou objevil papír ještě bělejší, než byl před tím. Paradoxně se stalo to, že mi Boris svojí smrtí dal klíč a inspiroval mě, jak to představení udělat bez něj.

A co vy? Kde stojíte vedle nich? Nemělo by se to jmenovat spíše Sólo pro čtyři?
Nevím, myslím si, že tohle představení je inspirované dílem právě těchto tří umělců. Ta je zvláštní, tohle mi přesně řekl choreograf Mats Ek, když jsem mu volal, abych mu vysvětlil, na čem chci pracovat a že bych rád choreografii nazval Sólo pro tři. Právě jedno z nejslavnějších Ekových děl se jmenuje Sólo pro dva a jedná se o duet na hudbu Arvo Pärta. A protože jsem mu nechtěl ukrást název, tak jsem mu zavolal a zeptal se ho, jestli s tím nemá nějaký problém. On se začal smát a řekl mi, že ani v nejmenším. Položil mi přesně stejnou otázku jako vy, proč se to nejmenuje Sólo pro čtyři. Zeptal jsem se ho, jak to myslí, a on mi odvětil: „Ten čtvrtý jsi přece ty.“ Já to ale tak nehodnotím a rozhodně to takhle nazývat nebudu.

Ve svém úvodním slovu v programu jste psal o smrti, kterou život sám si nese s sebou, co nás provází, co je všudypřítomné, nevyhnutelné a čekající v čase nám vyměřeném. Co si myslíte, že by měl člověk za svého života o smrti pochopit?
Ač jsem chtěl být filozof, tak jím nejsem a nevím, co by měl člověk za svého života o smrti pochopit. Myslím si, že je dobře, když ji začne skutečně brát jako součást svého života. Nedívá se na ni negativně, ale bere ji jako přirozenou věc, kterou si sám s sebou nese. Smrt je častým námětem i v divadle a společně s láskou je to zřejmě jedno z nejsilnějších témat umění vůbec. Nemusíme chodit daleko a podívejme se na kolegu Libora Vaculíka, choreografa, který je téměř v celém svém díle poznamenán tématem smrti. Možná právě proto, že smrt může mít mnoho podob, je věčnou inspirací pro umělce. Je jasné, že nikdo z nás neví, co skutečně znamená, a proto nás zároveň odpuzuje, i přitahuje. Je to něco mysteriózního a magického, a proto se s uměním dobře snoubí.


Rozmlouvala Helena Bartlová


BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři

Seznam rozhovorů