VÁCLAV NECKÁŘ a BACILY letos poprvé na Okoři!

21. květen 2012, 0:00
Již 14. ročník festivalu Okoř se šťávou se uskuteční 2.6. v malebném prostředí podhradí Okoře. Vystoupí dále Olympic, Mandrage, Charlie Straight,UDG, Wohnout,Vltava, České srdce, V. Mišík, I. Hlas, Imodium, O5 a Radeček, Hentai Corporation a další O neuvěřitelném comebacku, o Půlnoční, o nové desce a nejen o tom, jsme si povídali s bratry Václavem a Janem Neckářovými. Jaký byl takový ten první impuls, který Vás přiměl k tomu, že jste chtěl a začal zpívat? Václav:Já už jsem zpíval od malička. Vzhledem k tomu, že jsme s bráchou žili v zákulisí opery v Ústí nad Labem, na jevišti jsem začal zpívat, když mi bylo 10 let. Tehdy zrovna připravovali Verdiho Otello. Pan Verdi napsal ve 2. jednání krásný dětský sbor, kdy sbor nese lilie pro Desdemonu. V Ústí nebyl dětský sbor, tak pan dirigent Viktor Málek řekl, že bych to mohl zkusit sám, tak jsem celý dětský sbor zpíval sám a od té doby jsem se stal solistou, A byl někdo v rodině, kdo Vás vedl k hudbě? Václav:Táta, následoval svého staršího bratra, Eduarda Dubského. Začínal jako tanečník v Osvobozeném divadle, pak byl na Kladně, v Pardubicích, kde zpíval operetu a tančil. Po válce jsme s mámou a tátou odešli do Ústí nad Labem, kde táta hrál. Když se divadla rozdělila,odešel do činohry do Mostu. Po únoru 48 táta nebyl v dobrém rozmaru se současným vedením. Měl na výběr, buď doly nebo zemědělství. Od té doby už nebyl u divadla. Máma pracovala v divadle v administrativě, byla ekonomickou ředitelka v Ústí. Tím pádem jsme s bráchou stále chodili do divadla, zajímali se o muziku, i když to ale byla spíše operní muzika. Prozraď, jak jste vyrůstali jako bráchové? Jan:Brácha je o 5 let starší, ve škole jsme se míjeli, odešel na střední... Doma jsem ho doprovázel na harmoniku, na piano, .. V podstatě to byly ze začátku domácí večírky, předvánoční společné s dětma, pro celý dům,na školních besídkách. Byli jsme vyhlášení, v Ústí si nás vyžádali fabriky na vánoční vystoupení....Tatraplan přijel s funkcionáři, chtěli zahrát s harmonikou, hráli jsme i v teplákách na odborářské schůzi. Tak nejen to byly naše společné začátky... Učinkoval jste i ve filmech, např. Ostře sledované vlaky nebo pohádka Šíleně smutná princezna, bylo jich moc. Jak jste se k filmu dostal? Václav:To byla vlastně náhoda. Dělal jsem 4x zkoušky na DAMU, tam mě nikdy nevzali. V roce 64 jsem se setkal s Martou Kubišovou, která následně odešla do Rokoka. Následoval jsem ji, a společně s Helenou Vondráčkovou jsme po konkurzu do Rokoka nastoupili také. V roce 66 jsme měli premiéru v divadle, hru Čekání na slávu, kterou napsal Honza Schneider. Tehdy jsem dostal od ředitele Darka Vostřela tenkou novelu Ostře sledované vlaky. a tam mám od něho věnování...Neseď nikdy na prdeli...což je z té knížky. Přečetl jsem to za noc, strašně se m i líbila . Netušil jsem, že mi během měsíce nabídnou kamerovou zkoušku na Barrandově. Pan režisér Menzel si mě vybral, dostal jsem hlavní roli. Už na podzim 66 Ostře sledované vlaky dostaly cenu v Mannheimu. Následně pan režiser Bořivoj Zeman připravoval pohádku Šíleně smutná princezna. Scénárista psal role už přímo pro Helenu(Vondráčkovou) a pro mě. To bylo velké štěstí, pohádka s písničkama. Hudbu psal 17 ti letý Honza Hammer, syn Vlasty Průchové. Myslím, že ty písničky jsou tak krásný, že si je několik generací děti zpívají. My máme to štěstí, že i další generace si pamatují, že existuje ten starej princ... Máte spoustu písniček, za nimi je spousta autorů textů i hudby. Kteří jsou nejoblíbenější nebo jste se někdy pokusil sám něco napsat? Václav:Moji kamarádi se musí něčím živit. Nikdy jsem se do toho sám nepustil. Je pravda, že za těch 50 let jsem nazpíval písničky od všech skladatelů, kteří zrovna psali. Když si vezmeme Planetarium, tam je 17 autorů,deska je velice dobře zaranžovaná. působí velimi kompaktně Brácha a Ota Petřina to skloubili tak že obě desky ani nepůsobí ,že tam tolik autorů bylo. Jak se změnila hudební scéna teď oproti dříve, citíte rozdíl? Václav:Je to obrovská změna. Dienstbier přestřihl dráty, Jan:vtrhla sem západní muzika s mercedesy, bmv a rollsroysy, my s trabanty jsme tu byli v prdeli... Václav:My jsme sice zpívali krásné americké a anglické písničky v češtině, mnohdy mí kamarádi, Zdeněk Rytíř, Eda Krečmar, Michal Prostějovský napsali českou verzi možná lépe než původní anglický text. Je fakt, že reciprociota, že by se čestí muzikanti vrhli na západ, to se nám nepovedlo. Měli jsme možnost v roce 68, když jsme s Helenou a Martou dostali angažmá v Olympii v Paříži a točili jsme pro Polydor pilotní singly. Možná bychom udělali díru do světa, jako to udělali švédové s Abbou, možná by se to povedlo i u nás. Bohužel díky normalizaci, když přišel Husák, vyměnila se celá garnitura, od ministerstva kultury až po agentury, včetně STB. Jan:Krajské agentury řídilly národní výbory, nadřízeným orgánem bylo ministrestvo vnitra, byli jsme pod totální kontrolou. Tehdy když si řekli, že ne, tak vymysleli sviňárnu,jako na Martu Kubišovou. Tak to bychom taky skončili... Václav:V 58. naší mámu vyhodili z divadla, protože nesouhlasila s tím, co se v kultuře děje a příliš nahlížela do čachrů, které soudruzi na kraji dělali. V té době jsem se hlásil na DAMU. Jan:Ale v podstatě nic nového pod sluncem. To se děje za každého režimu. Svině zůstanou sviněma ať jde o jakýkoliv režim. Co pro Vás znamenali Golden Kids? Václav:Bylo to bezvadný...Boban Ondráček a Zdeněk Rytíř to vymysleli krásně , bohužel jen 15 měsíců to trvalo. Ale jak je vidět, zanechalo to tu stopu. I po těch letech to zůstává v podvědomí. Je to už 10 let kdy Vás postihla mozková příhoda. Pro spoustu lidí je těžko představitelný takový comeback...Kde se vzal ten motor, ta vůle, někdo kolem tebe, kdo ti řekl pokračuj, kdo tě nakopnul? Václav:No tak brácha samozřejmě. Já jsem si myslel, že nebudu moci mluvit, ale taky jsem cítil, že to nemůžu vzdát. Už když mě Honza odvezl do nemocnice. Naštestí jsem měl s sebou kazetu, s texty Vašek vypravuje . Sestřiček jsem se zeptal, jestli by nevadilo, kdybych něco zazpíval. Měl jsem text před sebou, tak to začalo fungovat. S takovým comebackem jsme nepočítali, byla to náhoda. Přišla nabídka od producenta filmu Alois Nebel, to že zainvestovali do klipu, to, že tolik lidí ten klip vidělo. Nikdo s tím nepočítal, prakticky vlastně takový zázrak. Takže Dobrý časy... přijdou teď dobrý časy? Václav:Doufám, že to budou dobrý časy pro nás pro všechny. Zní to optimisticky, proč ne? Třeba budou, proč by nemohly být? Teď se hodně mluví o roku 2012, o konci mayského kalendáře, o změnách, konci světa...a vy přicházíte s Dobrými časy...? Václav:Vůbec mě to nenapadá...A konec světa? von Daniken o tom nepíše.. takže to určitě nebude... Jan:Mayové se tomu smějou, kalendář jen do roku 2012, prostě došel jim papír.... Každopádně připravujeme na konec roku 2012 velké vánoční turné... Jak vznikalo nové album? Václav:Pro mě je to úplně jiný. Je to autorská deska, takovou jsem dříve nenatočil. Nabídli mi to dva autoři. Půlnoční jsem natočil vloni v únoru a dali mi další 4 texty, abych je přečetl. Líbili se mi. Když jsem slyšel demo, říkal jsem si, že bych to mohl zkusit. I když Jaromír ( Švejdík) to zpívá přesvědčivě a má hlas o tercii nižší spíše jako Cohen... tak jsem to vyzkoušel, snad se to bude líbit. Líbí se, počítali jste s Půlnoční, že bude mít takovou sledovanost, že bude tak úspěsná, a že by následovala nová deska? Václav:Nepočítali jsme s tím.Půlnoční měla zaznít ve filmu, nakonec tam vůbec není. Jan:Poslouchali jsme demo snímky, ještě jsme nevěděli, co se stane s Půlnoční , řekli jsme si, že jo. Slavili jsme 40 let kapely, řekli jsme si, že máme všechno hotový. Přišlo to jako na zavolanou.. za 20 let s nám nestalo, že by někdo přišel, pro nás neznámý, navíc mladší generačně, s takovou nabídkou.Padli jsme si do oka, příjemná spolupráce. Bude i křest k novému albu Dobré časy a kde? Jan:Bude to 27.5 a 28.5 ve Švandově divadle v Praze. Chystáte něco nového jako skupina Bacily? Jan:Chtěli jsme natočit vánoční album, Vašek nikdy žádné nevydal. Protože vyšel tento projekt Dušana Neuwertha a Jaromíra Švejdíka, tak jsme se domluvili se Supraphonem, že vánoční desku odložíme na příští rok. Není to škoda, na vánoce? vánoční album je něco jiného ... Jan:To je pravda, ale vánoce budou i příští rok...pokud je pravda, že máyům došel papír. Jako bráchové spolupracujete dlouhou dobu, vzniká mezi Vámi nekdy ponorková nemoc? Jan:Občas jeden druhého naštveme, to trvá většinou jen do druhého dne. Druhý den se to už neřeší. Je třeba si některé věci říct, ne si jen klepat po ramenou, aby se chyby neopakovali. Kolikrát se stane, že se pohádáme před koncertem, kluci z kapely si myslí, že koncert už ani nebude. A pak ten koncert naopak dostane ten správnej říz, někdy je to, dá se říci, ku prospěchu. Když skládáte, co děláte, když Vás něco nového napadne? Jan:Dříve když přišel nápad, šel jsem si to hned napsat. Druhý den jsem často nevěděl, co jsem tím myslel. Boban Ondráček mi dal zajímavou a prospěšnou radu. Léta, když skládá, ho něco napadne, počká do druhého dne, když nápad utkví v paměti, je to dobrý, jinak ne. Tím už třídil nápady. Takzvaně imaginárně vyhazoval do koše. Časem se mi to osvědčilo, z některých písniček se staly hity.Takhle už několik let mám v hlavě nápady, ukladají se, mám vymyslené aranže...jde jen o to, to realizovat... Když tvoříte desku, je to už hotový a jdete nahrávat nebo se postupně dodělávají aranže? Jan:V poslední době jsem dělal muziku na hotové texty...např.celou Atlantidu, dětský muzikál Kocour v botách a další taky. Dříve, když jsme nahrávali v Supraphonu za minulého režimu, všechno muselo být dopředu hotové,připravené, texty schválené než se šlo do studia, odevzdané partitury...Každá nota byla napsaná, jen se dohrávalo nějaké solo. Teď jsem si užíval desku, všechno měl na starosti Dušan...na místě jsme dodělávali vokály, Vašek nazpíval podle mého vodítka, nazpíval jsem imaginární sbory, pak se dozpívaly dívčí sbory. Přirozenou cestou jsme dodělávali, dohrávali, Dušan vrstvil aranžmá. Máte spoustu koncertů, jakým způsobem odpočíváte? Jan:Vašek má naodpočíváno... Václav:Odpočívám o přestávce mezi koncerty, po koncertě se vezeme v autě. Jinak hrajeme, točím klip... Jezdíte na dovolenou? Václav:Rádi jsme jezdili do Španělska k moři, ale Jarka (žena) musí chodit 3x týdně na dialýzu, takže to není možné. Když mám 6 koncertů týdně, tak jdu v neděli na masáž, mám výborného maséra. Jezdíte na hrady? Byl jste na Okoří? Těšíte se? Václav:Hrady mám rád. Na Okoři jsem nebyl, těším se tam. Pravidelně jsem chodil na Bezděz, vloni jsme procestovali Jižní Čechy. Mám vzpomínku na Střechov, kde jsme měli maturitní večírek.Byl jsem po žloutence, nemohl jsem pít, takže jsem nakonec musel na zádech odnésl několik spolužáků. Mezi nimi byl i saxofonista a flétnista Janek Kubík, který s námi natočil Planetárium.. Jan:Já jsem měl to štěstí žil jsem 4 roky na zámku v Roudnici nad Labem na hradě s vinnými sklepy. Byl jsem tam na vojenské hudební škole. Tahdy jsem netušil, že zámek po revoluci lobkowicům vrátí. Písničky na nové desce jste nahráli právě s Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem (skupina Umakart). Budete je hrát i živě na koncertech s Bacily? Jan:Určitě, Vašek chce alespon 3 písničky, Půlnoční už od prosince hrajeme... Václav:na festivalech přibudou i další.