Filip Remunda: Natáčet v Chorvatsku jsem chtěl dávno, fascinovalo mě, že se tam každé léto vydává milión turistů. Po celé bývalé Jugoslávii mám spoustu kamarádů a vím, že existuje něco, co by se dalo nazvat jako český mýtus. Jeho kořeny spadají ještě do doby socializmu, kdy jsme jezdili k moři se stany a bez peněz. Do dnešních dnů tam o nás kolují historky o tom, jak jsme jim prodávali žehličky a mlýnky na maso, abychom měli aspoň na zmrzlinu. Když se v Chorvatsku řekne „český turista“, vzbudí to přinejmenším úsměv. Existují o nás desítky vtipů, některé jsou milé, jiné méně. Říká se třeba, že česká holka si nejdřív lehne a až potom sedne. Chorvaté si myslí, že naše krásné dívky bez skrupulí flirtují s místními frajery. Smějí se tomu, jak nevkusně se oblékáme, nechápou, proč spíme ve stanech, proč si u moře smažíme bramboráky z dovezených brambor, proč v hospodě platíme každý zvlášť, proč chodíme po městě v plavkách, a tak bych mohl pokračovat donekonečna. Především nechápou, proč se tolik stresujeme a proč tolik šetříme. Při vší té kritice nás potřebují, protože jsou na nás ekonomicky závislí. Kdybychom v místních hospodách utráceli jako Italové před krizí, dost možná by nám odpustili i bílé ponožky v kožených sandálech. Tento odsudek je samozřejmě povrchní, nicméně během natáčení jsem zjistil, že ani my Češi o žádné hlubší pochopení či poznání chorvatské společnosti nestojíme. Jezdíme na jih především za mořem, sluncem a jódem. Nic moc víc nás nezajímá. Čteme tam české noviny, posloucháme české rádio, v hotelích nás baví hvězdy českého show-byznysu a večer pijeme chlazené pivo. Až na výjimky je mezi námi a Chorvaty příkop nezájmu a předsudků.
Téma je to sice odlehčené, já jsem se do něj snažil propašovat svoji osobní zkušenost, která mě s touto kulturou pojí. To, že jsem se před lety naučil místní jazyk, mi otevřelo nepoznané obzory. Na jih jsem se rozhodl s kamerou vyrazit v okamžiku, kdy Chorvatsko slavnostně vstoupilo do EU, a když do své zadarské rezidence uprchl obviněný lobbista Roman Janoušek. Nakonec jsem se rozhodl natočit film čistě o česko-chorvatských vztazích a rezignovat na aktuální aféru s EU i panem Janouškem. Věřím, že tato má volba neubírá společenské rovině filmu.
Vít Klusák: Můj zájem o bulvární téma spustil ten takzvaný únos paní Bartošové do Itálie. Najednou o tom mluvili všichni a všude, Facebook přetékal odkazy a narážkami, nedalo se tomu vyhnout. Asi bych v tom viděl jen bezradnost okurkové sezóny, ale pak jsem se dozvěděl, že když paní Bartošovou jel do Itálie vysvobodit její tehdejší partner, tak mu řidiče dělal přední český paparazzi. To je přece učebnicová výroba pseudoudálosti. Záhy na to vyšel rozhovor s Pavlem Novotným pro slovenský deník SME, ve kterém Novotný prohlásil, že "my tu Bartošovou jednou zabijeme" a vůbec otevřeně promluvil o know-how své profese. Napráskal všechny, i sám sebe. Tak jsem se ho rozhodl oslovit.
Bulvár se sám o sobě tváří odlehčeně a bezvýznamně, ale ve skutečnosti je to vlivné mediální sedativum. Navíc český bulvár je specifický svou škodolibostí, takže posiluje ve svých příjemcích to horší z nich.
Jste i u těchto témat ideově a osobně angažování stejně jako v minulosti (u jiných filmů), nebo je to více o observační metodě? Co vás na nich při přípravě podkladů na natáčení zaujalo nejvíc?
Filip Remunda: Téma si vždy vybírám podle toho, jestli mě dokáže vnitřně provokovat a pokud vidím, že budu mít možnost natáčet jevy zvláštní a neobvyklé. Aby náš sociologický průzkum působil autenticky, rozhodl jsem že, že předmětem bádání učiním v jedné scéně i celý náš filmový štáb. Proto na začátku filmu stojíme se zvukaři, kameramanem a produkční nastoupení v jedné řadě před delegátkou cestovní kanceláře a v civilu módní policistkou Sandrou Kisić, která nám vysvětluje, jak „nechorvatsky“ jsme oblečeni.
Film jsme natáčeli metodou pozorování, dokumentární rekonstrukce i inscenace. S pomocí speciální kamery jsme natočili zpomalené záběry, divák tak může soustředěně vnímat výjevy ze života Čechů na dovolené. Nahlédneme do intenzivního života v kempu i do rezortu s bohatou nabídkou takzvaných animačních programů: vodním aerobikem i reinkarnovaným Křeslem pro hosta s hvězdou seriálu Ordinace v Růžové zahradě Danou Morávkovou.
Během přípravy mě zaujal hit chorvatského YouTube, videoklip Čehinja (Češka), v němž si jeho autoři dělají legraci snad ze všeho, co si je s námi možné spojit. Zaujala mě trash estetika klipu i obsah, v němž si Chorvaté dělají legraci z našich účesů, šatů, bot, paštik, žluklého mléka a nebezpečných výletů na moře na nafukovacích matračkách. Má téměř sto tisíc zhlédnutí. Najít jej můžete zde. Navíc tento klip není jediný, spíše mi potvrdil, že Češi jsou pro Chorvaty téma, zajímavé je, že naopak to neplatí.
Vít Klusák: V Dělnících bulváru jsem významně omezil své vlastní vystupování a spíš ten svět bulvárního zákulisí pozoruji zpoza opony. Ta realita je totiž sama o sobě tak vykloubená, že už není zapotřebí do ní víc intervenovat. Ve světě bulváru mě zaujala jistá vztahová schizofrenie: celebrita prospívá, jen když o ní bulvárník píše, ale ten o ní musí psát bulvárně, takže ji ponižuje, zneužívá, uráží, čemuž se celebrita brání, ale zároveň ví, že horší by bylo, kdyby se nepsalo vůbec. Takže výhrůžky žalobami střídají pozvání na večeři... Je to podobné vztahu parazita a hostitele. Parazit hostitele vyžírá, hubí zevnitř, ale zároveň ho potřebuje udržet co nejdéle při životě.
Co vám český bulvár a jeho dělníci a chorvatské pláže se svými starousedlíky dali a vzali? Změnil se váš pohled na tuzemského turistu oddávajícího se radovánkám v zahraničí nebo redaktora, který svým článkem může denně oslovit přes milion lidí?
Vít Klusák: Možná někoho překvapím, ale já Pavla Novotného nevnímám jako nějakého nepřítele, nebo škůdce. Vidím ho spíš jako vtipného glosátora, co se rozhodl sám sebe prezentovat jako bezskrupulózní hovado české mediální scény. Ale to je jen role s šikovným reklamním nápadem. Na Pavlovi mě doopravdy fascinuje, jak důsledně rezignoval na smysluplnost své práce. Že kromě strefování se do vyprázdněného českého šoubyznysu svými texty nic víc nesleduje. Sám rád prohlašuje, že bulvár je "zábava na pět minut". To, s prominutím, i porno většinu českých mužů zaměstná na delší dobu. Jsme přesvědčený, že Pavel Novotný má mnohem na víc a budu jenom rád, když to skrz film zahlédne.
Filip Remunda: Můj pohled se nezměnil, jen jsem si znovu uvědomil, jak důležité pro mě vždycky bylo poznávat jiné kultury. Masový turismus je velmi kontroverzní fenomén. Během natáčení jsme se pokoušeli odhalit, jestli se můžeme jeden od druhého něco naučit. Pracovní název filmu byl „Tak daleko, tak blízko”, což asi nejlépe vystihuje naši kulturní i jazykovou blízkost i tu nekonečnou vzdálenost pohledů na život. Myslím, že si vzájemně máme co nabídnout a překvapilo mě, jak málo šancí si k tomu dáváme. Dokonce se mi i zdá, že moře, to hlavní, co nás spojuje, nás paradoxně zároveň i rozděluje.
Bulvár popisujete jako tragikomický fenomén, který jako jeden z posledních spojuje českou společnost napříč. Jaké jsou podle vás ty další, se kterými se setkáváme dnes a denně. A mohly by tyto fenomény fungovat jeden bez druhého?
Vít Klusák: V Čechách to bude nejspíš ještě sport - resp. fotbal, TV Nova a Karel Gott. Dělám si legraci, necejtím se na to fundovaně odpovědět, ale doufám, že to nějaký nepředpojatý sociolog analyzuje.
Četl jste bulvár předtím, než jste o něm začal točit dokument a čtete jej teď?
Vít Klusák: Zabloudím na bulvární servery, když si snažím udělat komplexní obrázek o nějaké čerstvé události. Bulvár totiž často zveřejní zprávu včetně pár užitečných podrobností, zatímco seriózní konkurence napíšeme "podrobnosti připravujeme". Pak se tím taky občas bavíme ve střižně. Se střihačkou Jankou Vlčkovou "ujíždíme" na videích s bulvární reportérkou Ivanou Bachoríkovou, která fascinujícím způsobem a s nezaměnitelnou dikcí proniká do soukromí celebrit. To je koncert důvtipu!
Pavla Novotného jste si vybral na základě rozhovoru, ve kterém přibližoval praktiky bulvární praxe, mimo jiné hojně glosovaný výrok o „zabití Ivety Bartošové“. Když se na to podíváte zpětně, byla to ta nejlepší volba? Nelitoval jste někdy? Pavel Novotný říká, že bulvár dělá pro peníze, proč jste dělal dokument vy a dokázali jste se navzájem pochopit?
Vít Klusák: Pavel Novotný je dobrá volba, protože je schopen sebereflexe. Sice z ní pro další své konání nic nevyvozuje, ale dokáže bez úhybných manévrů otevřeně mluvit o sobě, o těch, o nichž píše, o čtenářích i o kolezích. Pavel Novotný si navíc nekladl žádné podmínky, nic nebylo tabu, kamera ho mohla následovat kamkoliv, hotový film dokonce ani nepožadoval vidět dřív než ostatní. K vaší druhé otázce: Natáčením dokumentů se živím, takže to dělám taky pro peníze, ale musí mě to především bavit. A baví mě to jen tehdy, když tím něco luštím, nebo dokonce překračuju stereotyp. Žene mě chuť pojmenovat staré věci novými jmény. Čímž netvrdím, že se mi to vždycky daří.
Je váš dokument Obnažený národ o bořeních stereotypů o Češích, nebo se v nich naopak utvrdíme? Je termín „Nešťastný turista Švejk“ stále platný?
Filip Remunda: Myslím, že mnoho Čechů bude v lehkém šoku z toho, co ve filmu od Chorvatů uslyší. Je to dáno tím, že Chorvaté nám do očí neříkají to, co si opravdu myslí. Máme pocit, že jezdíme do přátelské slovanské země, a patrně netušíme, jak komplikované naše vztahy jsou. Asi málo kdo tuší, že „turista Švejk” je v Chorvatsku fenomén a že o nás vznikají dokonce písničky, že o nás vycházejí články v novinách a že se o nás natáčejí televizní pořady. Tématu českého mýtu byla věnována i populární anti-talkshow Soudný den, kde o turistovi Švejkovi vášnivě diskutovali chorvatští umělci a intelektuálové. Důležité fragmenty z této „chorvatské Katovny“ jsme během natáčení v Záhřebu zaznamenali pro náš film.
O Obnaženém národu říkáte, že je to příběh lásky a nenávisti. Kde tam onu lásku a nenávist můžeme najít?
Filip Remunda: Chorvati milují Formana, Menzla, Haška, Kunderu i Hrabala. Především však milují naše krásné ženy. Kultovní status v chorvatské společnosti zastávají tzv. rackové, místní playboyové, kteří se celé léto baví tím, že se oddávají flirtu, a baví tak ženskou část pláže. Jsou to profesionálové, kteří za sezonu sbalí i padesát dívek. Ty ale netuší, že jsou součástí jedné velké letní hry. Plážoví rackové mají vypracovanou důkladnou metodologii seznamování, někteří chodí vyhlížet kořist už časně ráno, kdy přijíždějí první autobusy s turisty. Nám se čirou náhodou podařilo narazit na jednoho takového pána, který nás vzal k sobě domů, sezval narychlo kamarády, nalil všem víno a vyprávěl nám o tom, jak mu Češky rozšířily sexuální obzory. Zasvětil nás do toho, že Češky sice pálí po Chorvatech, ale Chorvatky o Čechy zájem nemají, ty obdivují prý Italy. Pana Emila možná překvapí konec filmu, kde uvidí příběh Chorvatky, která si přes všechny předsudky vzala Čecha a je s ním šťastná.
Co nejzásadnějšího jste se během natáčení v Chorvatsku dozvěděl sám o sobě, o Češích a o samotných Chorvatech.
Filip Remunda: Při každé cestě na Balkán si uvědomím, co mám v Čechách rád a současně, co tady nenávidím. Na Češích mám rád schopnost smát se sobě samému, neexistuje tady náboženský ani politický dogmatismus, je tady absolutní svoboda slova. Na Srbsku, Chorvatsku i Bosně mám rád to, že se s někým můžu skamarádit během krátkého rozhovoru, líbí se mi jejich otevřenost. Když se za někým vracím po několika letech, cítím, že jejich děti, jejich příbuzní jsou moje rodina, to se mi s žádným kamarádem v Čechách nestane. Na Češích nemám rád nevelkorysost a strach. V dobrém slova smyslu nám chybí chorvatské stereotypní „nema problema“. I když to Chorvatům už dávno nevěřím, protože v mnoha ohledech mají možná víc problémů než my, tak nám ta lehkost, se kterou to vyslovují, permanentně chybí. Jedna z postav filmu, Chorvatka, která žila dlouho v Čechách, mi řekla, že Češi by se měli naučit víc utrácet a Chorvati víc šetřit, což je bonmot, kterým chtěla říct, že by neškodilo, kdybychom se jeden od druhého mohli vzájemně něco naučit.
Co pro Vás bylo během natáčení dokumentů nejtěžší?
Filip Remunda: Film vznikal bez klasického scénáře, ad hoc, souběžně s rešeršemi. Během natáčení bylo nejtěžší přesvědčit Chorvaty, aby řekli, co si opravdu myslí, a Čechy, aby se s námi vůbec byli ochotní bavit. Seznámili jsme se s mnoha zajímavými lidmi, ale nepodařilo se nám je přesvědčit, aby se stali postavami filmu. Těžké taky bylo zvyknout si na to, že se v Chorvatsku míň krade a že nemusím po zaparkování schovávat navigaci a vytahovat panel rádia.
Střihačem filmu byl Marek Šulík. Slovák. Naivně jsem si myslel, že když budu film stříhat s ním, pomůže mi to být kritičtějším k Čechům. Marek ale pochází z tradiční česko-slovenské intelektuální rodiny, miluje Hrabala, obdivuje chartisty a rád cituje Vaculíka. Proto pro něj bylo těžké stavět se k nám Čechům sarkasticky. Ale díky jeho odlišnému pohledu a velmi kladnému vztahu k Čechům se mu podařilo film zjemnit a zvážnit.
Je nasnadě otázka, jak dlouho si ty neustálé přesuny miliónů těl na tisíce kilometrové vzdálenosti budeme ještě moci dovolit? Jsou teorie, podle kterých by měl být turismus zakázán, povoleno by bylo pouze cestování za účelem poznání s možností návratu nově vštěpeného zpátky do rodné vsi. V dřívějších dobách byl jasně daný horizont a za horizontem byla cizina. Za horizont chodili jenom studenti, kteří se vrátili a ve světě se něco nového naučili, což pak po jejich návratu pomohlo zlepšit život v místě, kam se vraceli. Tento horizont se zrelativizoval.
Chorvatská ochranka by pak nechtěla zabít českého zvukaře, jen za to, že se v baru na pláži svlékl a skočil jen tak, z čisté radosti, do moře. Češi by se možná začali bouřit proti šetřícím praktikám cestovek, které v den příjezdu, kolem páté hodiny ranní, vyklápějí turisty z autobusů přímo na pláži a nechávají je tam bezprizorné do oběda čekat, až se jejich pokoje uvolní.
Vít Klusák: Držet se dál a přitom dostatečně blízko od svých postav. Moc dobře si uvědomuju, že někomu s kamerou vstupuju do života, ale tady to bylo o to zamotanější, že mými postavami byli ti, kteří také vstupují jiným do jejich životů...
A pak aby film držel pohromadě. Provázanost motivů, udržení stylu. To je vlastně režijně dramaturgická starost, kterou by autor diváka neměl obtěžovat, takže k tomu ani víc říkat nebudu.
zdroj: ČT
