Rozhovor s režisérem Zdeňkem Tycem nejen o jeho filmu El Paso

4. listopad 2009, 0:00
Filmový režisér Zdeněk Tyc patří k těm několika málo solitérům v naší kinematografii. Jeho filmy nejsou komerčními trháky, ale o to více poutají jejich témata a zpracování. Na podzim minulého roku měl premiéru jeho film Malé oslavy a v březnu film El Paso. V televizi byla zcela nedávno uvedena jeho novinka Šejdrem s Ivanem Trojanem v hlavní roli. V našem rozhovoru jsme se pokusili odhalit názory Zdeňka Tyce na film a na určité společenské otázky. Jak sám prohlašuje, chtěl by mít při přípravě a natáčení filmů „tak volné ruce jako má legendární anglický režisér Mike Leigh“, jehož je velkým ctitelem. Daniel Szabó: Nedávno měl premiéru Váš televizní film Šejdrem podle scénáře Marka Epsteina. Co Vás na této látce zaujalo? Zdeněk Tyc: Scénář Marka Epsteina mě zaujal tím, že je to drama s komickými motivy. Komedie točit neumím, což mě mrzí, protože smíchu si vážím čím dál tím více. Je v něm, pro mě, až cosi metafyzického. Marek je talentovaný a pracovitý scenárista a spolupracovat s nim bylo velmi příjemné. Nabídka na režírování filmu Šejdrem přišla z České televize a moc jsem si přál, aby to byl film, který půjde do kin. Ale bohužel zůstalo jen u televizního zpracování, což ovšem doufám, nijak nesnížilo hodnotu toho filmu. D.S. V roce 1983 jste byl přijat na FAMU. Jak vzpomínáte na tehdejší atmosféru, která tam vládla? Z.T. Na FAMU jsem se velmi toužil dostat, ale trvalo mi to sedm let. Neměl jsem dělnický původ ani skvělý kádrový posudek. A ještě jsem si to kazil tím, že jsem na přijímací zkoušky odevzdával filmová podobenství ve stylu Buňuela, místo abych se držel realistických témat. Symboliku ve filmech ovšem tehdejší pedagogové FAMU neměli rádi. Jinak na FAMU vzpomínám s nadšením, protože jsem věděl, že pedagogové (prominentní komunističtí režiséři jako Jiří Sequens nebo Jaroslav Balík) na katedře režie jsou moji nepřátelé. Byl to vlastně takový boj nás studentů, kteří chtěli těm pedagogům ukázat, že mohou dělat filmy tak, jak je vidí oni sami. Taky jsem měl, díky svému věku (27 let), větší schopnost jim vzdorovat. D.S. V 80. letech jste na Barrandově pracoval jako asistent režie u Juraje Herze nebo Karla Kachyňi. Co pro Vás znamenalo, to nahlédnutí pod tvůrčí „pokličku“ těchto respektovaných tvůrců? Z.T. Na Barrandov jsem se vlastně dostal velmi kuriózně. Jedna má příbuzná pracovala v řeznictví, kam docházel i tehdejší barrandovský režisér a jednou se mu zmínila o tom, že mě zajímá film a on řekl, že mě tam nějak dostane. Což tehdy nebylo snadné, protože na Barrandově byl stop stav pro přijímání nových lidí. Juraj Herz byl vlastně výjimka a práce s ním mě těšila. U ostatních režisérů, na jejichž filmech jsem asistoval, jsem někdy cítil až určitou formu teroru. Jako asistent režie jsem byl někdy vystaven tlakům a ponižování, které bylo velmi nepříjemné. Pomohlo mi to paradoxně v tom, že jsem si řekl, že takhle se nikdy chovat nebudu a budu laskavý. Což se snažím při natáčení dodržovat a dostávám za to víc, než kdybych si od štábu nebo udržoval určitý odstup. D.S. Váš absolventský film Vojtěch, řečený sirotek patří k vrcholům českého filmu posledních dvou dekád. Jak došlo k jeho realizaci? Z.T. Vojtěcha jsem měl původně už točit v roce 1987 jako dvacetiminutový film. To už byla sice doba perestrojky, ale rok 1989 stále v nedohlednu a socialismus na věčné časy. Věděl jsem, že si v té době celovečerní film asi nenatočím, tak mě napadlo ho udělat na FAMU formou absolventského díla. Šéf katedry Balík byl absolutně proti a řekl, že na to nejsou peníze ani kapacity, a že na to nemáme ani po tvůrčí stránce. Naše tvrdé jádro čtyř mužů se ovšem zakouslo a začali jsme na podzim 1988 točit, ale nepodařilo se udělat celý film. Pokračovali jsme na jaře 1989, stříhali jsme v létě a míchali na podzim, takže to vyšlo akorát do listopadu 1989. Vedení katedry bylo na konci roku 1989 odejito a ti mírnější pedagogové jako Václav Vorlíček nebo Dušan Klein tomu filmu zatleskali. Co jiného konec konců mohli studentskému vůdci v době sametové revoluce udělat (smích). D.S. Po Vojtěchovi přišel film Žiletky, který také naprosto nezapadá do mainstreamového proudu. Měl jste už v roce 1993 jasno, že se chcete věnovat autorskému uměleckému filmu? Z.T. Vojtěch přišel do kin přesně v té revoluční době, kdy o něj nikdo nestál a všichni řešili společenské změny. Do dneška mě to trápí, protože jsme byli okouzleni kinematografií 60. let (Antonioniho Zvětšeninou, František Vláčil byl pro nás „Bohem“) a mysleli jsme si, že v podobném duchu budeme točit filmy. Najednou se doba úplně změnila a já do dneška nevím, co s tím dělat. O takové filmy jako je Vojtěch řečený sirotek nebo Žiletky skoro nikdo nemá zájem. A jak to vlastně udělat, aby člověk točil filmy, které těší lidi, plní sály a mají kvalitu? D.S. Rok 2002 Vám přinesl film Smradi, který byl, do určité míry, přelomovým. Jak došlo ke spolupráci se spisovatelkou Terezou Boučkovou, která napsal scénář k filmu? Z.T. Terezu už jsem znal a potkávali jsme se. Smrady měl točit původně Jan Svěrák, která ale o tu látku nestál. Náš společný kamarád Jiří Soukup nabídl Tereze, aby scénář dala mě. Pro realizaci scénáře jsem se rozhodl během jednoho večera, kdy jsem ho přečetl. Romská tematika nebyla ve filmu tou prvoplánovitou. Naopak mi připadala přirozená, protože byla podána přes Terezinu osobní zkušenost prostřednictvím postav dětí. Myslím, že film se povedl a byl úspěšný (promítal se v soutěžní sekci na filmovém festivalu v Karlových Varech). D.S. Poslední film El Paso se romskou tematikou zabývá už ve velké míře. Jak se podle Vás řeší romská otázka v Česku a jaká je teď situace, která i díky médiím nabrala celonárodní rozměr? Z.T. Romská situace u nás je špatná a bude ještě horší, protože se celá otázka radikalizuje. To, co se teď děje, nemůže mít dobrý konec. Rozčiluje mě naše politická elita, která není schopna se dohodnout a najít řešení. Romský problém je velmi složitou záležitostí a politici by neměli sbírat své stranické body, ale společně najít řešení. Bohužel se to neděje a možná nám to přeroste přes hlavu. Problém je samozřejmě také na straně Romů. Většina z nich se chová jako děti. Říkám tomu děti okamžiku. Oni řeší, co bude dnes a teď, ani nejbližší budoucnost je nezajímá. Proto by se mělo začít pracovat s romskými dětmi už od začátku a ne „řešit“ pořád dokola neřešitelné otázky s dospělými. To je, podle mého, jediná cesta jak tento problém uchopit. Tuto tematickou linii jsem se pokusil dostat i do filmu El Paso. D.S. El Paso je filmem, kde romské postavy hrají Romové a tematika soužití s menšinovou komunitou je hlavním prvkem příběhu. Byl to od počátku záměr, natočit spíše komorní film? Z.T. Neměl jsem touhu natočit nějakou sociologickou sondu o Romech. Reálná romská situace je trýznivá a trochu bezvýchodná. Nechtěl jsem točit úplně realistický příběh, který všichni znají. Chtěl jsem tím filmem dát naději té reálné rodině, o které jsem točil, těm sociálním pracovníkům, kteří s romskými lidmi pracují, ale i divákům, kteří na film půjdou. Chtěl jsem udělat film, který je postaven na jednoduchém nápadu a kolem se udělají jen nálady a vůně. Zdánlivě prostý, ale přesvědčivý a silný. Nemám rád, když se ve filmu příliš filozofuje. To patří spíše jinému typu umění. D.S. V El Pasu hraje hlavní postavu romská neherečka Irena Horváthová v kombinaci s bílými herci (Linda Rybová, David Prachař, Vladimír Javorský). Jaká byla symbióza mezi nimi a jak se dařilo tohle spojení režírovat? Z.T. Při výběru hlavní postavy filmu Věry mi producent na casting přivedl třicet bílých hereček, které měly hrát postavu Romky. Což jsem zdvořile odmítl, protože mi to připadalo falešné. Začátky natáčení s představitelkou hlavní role zpěvačkou Irenou Horváthovou, která hrála Věru, byly docela svízelné a kritické. Naštěstí se nám s Irenou, díky vzájemné otevřenosti, podařilo najít most přes tu propast a Irena udělala během filmu velký pokrok a na konci natáčení už byla vlastně profesionálkou. Velmi mě těší dívat se na Ireninu hereckou práci a její proměnu. I další herci byli skvělí a na film napojení. Spolupráce mezi nimi fungovala přirozeně a neprojevovaly se žádné bariéry a hranice. D.S. Základem každého dobrého filmu je vynikající scénář. Trpí český film nedostatkem dobrých scenáristů a dramaturgů, kteří byli tak stěžejní pro naší poválečnou kinematografii? Z.T. Myslím, že v současnosti chybí ten zaběhnutý barrandovský systém, který tady fungoval. Všichni věděli co mají dělat a mohli se naplno věnovat svým profesím. Dnes je psaní filmových scénářů velmi nejistou prací, protože vám nikdo nezaručí, že ta látka bude realizována. Žádný scenárista není tak bohatý, aby si sám zrealizoval svou látku a všichni potom doufají, že se toho ujme nějaký producent a režisér. Pokud by byli scenáristé více finančně podporováni různými nadacemi a projekty, určitě by to českému filmu pomohlo. D.S. Zažil jste práci na Barrandově a studium na FAMU za totalitního režimu, ale většinu svých filmů jste natočil v období demokratickém. Máte proto možnost srovnání. Jaká je česká kinematografie po dvaceti demokratických letech? Z.T. Pokud budu mluvit za sebe, tak se třeba vůbec neživím točením reklam. Nijak šíleně ani netoužím po velkém množství peněz. Člověk by měl mít k životu jen tolik, kolik potřebuje a trošku navíc. To je ideální stav. Dodnes tady perfektně fungují filmové štáby. Ti lidé byli a jsou profesionály. Problém je spíše v tvůrcích. Dnes je tendence aby film diváky pouze bavil. Třeba v 60. letech tomu bylo naopak a velký důraz se kladl na uměleckou stránku filmu. Ale proti tomu trendu (proudu) asi nelze jít a bojovat. Mám pořád takový pocit a závazek, že když jsem studoval AMU (Akademii muzických umění), měl bych jí být věrný. Filmový režisér a scenárista Zdeněk Tyc (1956) vystudoval v letech 1983-1990 režii na FAMU. Debutoval v roce 1989 filmem Vojtěch, řečený sirotek. V roce 1993 natočil film Žiletky s Filipem Topolem v hlavní roli a v roce 1995 následoval film UŽ. Nejúspěšnější filmem Zdeňka Tyce je snímek Smradi z roku 2002, který získal sedm nominací na cenu Český lev a řadu dalších ocenění. V roce 2008 byl do kin uveden film Malé oslavy a počátkem roku 2009 zatím jeho poslední film El Paso. Spolupracoval také na řadě pořadů s Českou televizí jako cyklus Cizí slovo poezie (ve spolupráce s Jiřím Dědečkem), cyklus Ještě jsem tady (ve spolupráci s Terezou Brdečkovou), dokumentární trilogie Ano, Masaryk (podle scénáře Zdeňka Mahlera) nebo dokument Dvořák v Americe (podle scénáře Zdeňka Mahlera). V rámci cyklu 13.komnata vytvořil portréty Evy Holubové, Evy Pilarové a Jaroslava Hutky. Pro televizi HBO režíruje pořad Na stojáka. V letošním uvedla Česká televize jeho televizní film Šejdrem podle scénáře Marka Epsteina. Rozhovor se Zdeňkem Tycem vedl Daniel Szabó Daniel Szabó