SÓLOKAPR

"Je to chytrá, vtipná a zábavná komedie s několika pochmurnými okamžiky." odpovídá na otázku, jakáže to vlastně je nová "allenovka", představitel klíčové postavy - britského aristokrata a možná sériového vraha - Hugh Jackman (X-men, Van Helsing). Ano, dobrá komedie se dá natočit i na půdorysu thrillerové zápletky o pátrání po sériovém vrahovi (to ostatně Allenovi fanoušci vědí už od dob Tajemné vraždy na Manhattanu), ba co víc, dobrá komedie může fungovat, i když je jedním z jejích hlavních témat smrt. Takže tu je jeden zapálený investigativní novinář (Ian McShane - Sexy bestie, seriál Deadwood), který cítí potenciální sólokapr doslova až za hrob. Proto, když od jedné spolucestující na Cháronově lodi zjistí pravděpodobnou totožnost londýnského "tarotového vraha", nenechá si to pro sebe a zjeví se/to americké studentce žurnalistiky (Scarlett Johanssonová - Ztraceno v překladu, Ostrov), čímž naruší nejen její prázdniny, ale i britské turné kabaretního kouzelníka (Woody Allen - naposledy si hrál v Hollywood Ending a v Cokoliv), který byl náhodou u toho... Hitchcock by měl z takto rozvrženého zápletu jistě radost! Ostatně, nejen jemu samotnému, ale i mnoha dalším komediím a thrillerům z období klasického Hollywoodu, je zřejmě tato sofistikovaná pocta určena. Čili, pokud během sledování naskočí divákovi jména (a za nimi tvorba) Billyho Wildera, Howarda Hawkse, Franka Capry, George Cukora, nebo "duchařiny" jejich britských kolegů Michaela Powella a Davida Leana má automaticky postaráno přesně o to, o čem mluví Jackman v úvodu recenze, a tedy dobrou zábavu v příjemně staromódním duchu. ...a v tom je právě ta (možná) potíž. Pokud totiž ta jména nenaskočí, může se "z příjemně staromódního ducha" snadno stát (s odpuštěním) "vyčpělý prd" a potenciální divák se nebaví ani na dnešní poměry poněkud "statickou" kamerou snímající neustávající dialogové přestřelky, ani (v éře "twist efektů" všeho druhu a na každém rohu) celkem naivní kompozicí zápletky, nebo její (zřejmě záměrnou) nedotažeností. Nebo-li, nebaví se stejným způsobem jakým se dalo také ("nezasvěcenému") nebavit např. u černobílé "kafkovské" variace na německý expresionismus Stíny a mlha, nebo u podobně "retro-hollywoodské" detektivky Prokletí žlutozeleného škorpióna. Tím samozřejmě netvrdím, že veškeré kouzlo, tohoto po Match point-Hře osudu již druhého "londýnského" Allena, spočívá ve hře se stylem a citacemi, ale před vstupem do kina je dobré být na to připraven. Mimoto se samozřejmě hraje s osvědčenými "allenovskými" taroky. Hlavní i vedlejší role nabízí opět prakticky celému "hvězdnému" týmu z několika světadílů příležitost okouzlovat talentem i šarmem (duet Johanssonová - Jackman má obého za dva a své mini-party si evidentně užívají Ian McShane či Charles Dance), Allen opět hraje (a opět výborně) "neurotického smolaře" a celý film je (opět!) vystavěn jako vícevrstvná hra, do níž jsou zapojeny jak prvky prvoplánově zábavné, tak i (pro "naladěného diváka") autorská výpověď spojená s nostalgií po "nevinnější kinematografii". Sám Woody Allen v jednom rozhovoru o podstatě Sólokapru proklamoval : "Je to film, na který se budu dívat s potěšením, film, který jsem točil s potěšením. A můžu jen doufat v to, že se na něj budou s potěšením dívat i diváci." Za sebe prohlašuji, že potěšen jsem. Jan Bušta Premiéra potěší(?!) 7.12.