SKRYTÁ IDENTITA

26. říjen 2006, 0:00
Všichni jsme tak trochu krysy. Každý z nás si čas od času nasadí masku jiné identity, aby si tak mohl lépe uvědomit identitu vlastní. Tak například nový film Martina Scorseseho ukrývá lehce metafyzickou úvahu na téma „cizincem ve vlastním životě“ pod totožností remaku hongkongské Volavky (Wu jian dao, 2002) Wai Keung Laua a Siu Fai Maka. Nebo-li autorský film je prezentován coby „politicky korektní“ žánrový crossover gangsterky a policejního thrilleru. Gangsterka : Billy Costigan (civilně minimalistický Leonardo Di Caprio) je novým členem brutálního gangu mafiána Costella (nevyzpitatelně excentrický Jack Nicholson) dlouhodobého to postrachu špinavých ulic Bostonu po zavírací hodině. Costello však netuší, že Billy je ve skutečnosti policejní krysou jeho letitého štváče Olivera Queenana (odměřený standard Martina Sheena). Billy zjistí, že v policejních řadách je Costellova volavka a jde jí po krku. Policejní thriller : Costiganův kolega z policejní akademie, Colin Sullivan (slizce mechanický Matt Damon), je nejen černý kůň velitele oddělení pro boj s organizovaným zločinem („fyzický“ Alec Baldwin), ale i další krysou příběhu o konci věku nevinnosti a barvě peněz. Colin je totiž špehem Costella a ten má ve své organizaci policejního informátora – Colin mu jde po krku. Takhle hard-boiled rozehraná šachová partie nemůže skončit než protnutím žánrů a osudů a počítáním mrtvých na obou stranách! Martin Scorsese se ve čtyřiašedesáti letech zřejmě rozhodl uzavřít (nebo alespoň propojit) dvě důležité linie své tvorby. První z nich je jeho (biografická) gangsterská tetralogie (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino a Gangy z New Yorku), kterou se Skrytou identitou proplétá postava psychopatického Costella odkazující k „přežilému typu zločinosti“, a proto je jí také možné vnímat jako jakýsi pandán této, ve svém žánru klíčové, série. Druhou linií jsou pak Scorseseho „hollywoodské zakázky“ jako např. remake Mysu hrůzy nebo sequel Billiárového krále - Barva peněz, tzn. filmy kterých se režijně ujal a svým nezaměnitelným rukopisem povýšil často „tendeční“ scénář na fajnšmekrovský zážitek. Skrytá identita v tomto ohledu asociuje podobně vyzrálou „hollywoodskou žánrovku“ Dějiny násilí, jiného autora působícího napříč žánrovými pravidly a osobitou výpovědí, Davida Cronenberga. Stejně jako Cronenberg i Scorsese využívá hollywoodský rozpočet a hvězdy k příběhovým, stylistickým i významovým hrátkám a vytváří vysoce sofistikované dílo, které ocení jak zábavychtivý divák, tak vyhledávači jinotajů. Jediní, kdo by v posledku mohli být se Skrytou identitou nespokojeni, jsou zarytí fanoušci Volavky a stejně tak zatvrzelí nepřátelé remaků obecně. Scénárista William Monahan je totiž typický mainstreamový fachman (na kontě – doslova – má zatím jen Království nebeské Ridleyho Scotta a mezi jeho budoucími projekty nalezneme např. Jurský park IV) a tam kde Volavka nechává ve scénáři prostor pro divákovy dohady – nedořečenost stupňuje napětí, on „mezeru“ vyplní (často „klišé psychologií“), a tím vytváří onen umělý svět příznačný pro klasickou hollywoodskou dramaturgii, kde všechno musí souviset se vším a každý s každým. Díky tomu je Skrytá identita zhruba o hodinu delši než její vzor a zdaleka nedosahuje jeho lehkosti a nevyzpytatelnosti. Co ale naplat, v kině je nový Scorsese, nový Nicholson, nový Di Caprio, nově nazpívaná verze Comfortably Numb od Pink Floyd...a nebýt u toho znamená pro opravdového filmového fandu ztrátu identity (nebo alespoň tváře). Jan Bušta Premiéru odkryje 26.10.