Iné svety

31. srpen 2006, 0:00
Iné svety je slovenský dokumentární film, vyprávějící příběh lidí žijících ve východním Slovensku. Podtitul „Made in Šariš“ poukazuje na šarišský region, ve kterém režisér Marko Škop vybral 6 zástupců odlišných kultur a generací, které reprezentují zdejší obyvatele. Základní myšlenkou snímku je poukázat na ničivé následky globalizace, která likviduje rozmanitost a kulturu jednotlivých regionů a etnik. Marek Škop patří k zástupcům mladých dokumentaristů. Vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě UK a dokumentární tvorbu na VŠUM. V současné době mimo jiné působí jako předseda společnosti Artileria, jejíž hlavní činností je výroba autorských dokumentárních filmů. Dále je odborným asistentem na katedře žurnalistiky. Od roku 1999 natočil 9 dokumentárních filmů, přičemž poslední dva si také sám produkoval. Symbolickým místem filmu je zřícenina šarišského hradu, ze kterého lze vidět takřka celý region. Postupně se na něm sejde Ján Lazorík, Fedor Vico, Katarína Hrehorčáková, Ignác Červeňák, Tono Triščík a Stano Čorej. Globalizovaný svět by se nejspíš spokojil s tímto výčtem jmen, která nám však sami o sobě mnoho neřeknou. Pod každým z těchto jmen se ale skrývá zcela unikátní způsob života. I zde se však projevuje postupující globalizace a všichni tito odlišní lidé si večer pustí televizi a podívají se na další díl argentinské telenovely. I přesto však žíjí své životy doposud silně ovlivněné svou kulturou se kterou nás v tomo dokumentu seznámí. Máme možnost poznat rozmanitost tohoto regionu, který se nachází na hranici západního a východního světa. Ján Lazorík je typickým představitelem tradičního Šarišana. Ve svých 84 letech je posledním na světě, kdo tancuje místní lidový tanec nazvaný „ovčí vzdych“, který je inspirovaný umíráním ovce. Je to vlastně takový filozof, jehož výchozí myšlenkou je biodiverzita, neboli kouzlo rozmanitosti. Právě on se nejvíce bojí gobalizace a pronikání jiných kultur na území, kde nemají žádné kořeny. U něj to začíná už pohledem z okna, kde stádo krav vystřídalo hejno pštrosů. Fedor Fico zase představuje místní komunitu Rusínů. On sám se snaží pozdvihnout jejich kulturu a tradice. Založil např. rusínký žákovský fotbalový klub Karpatia, ve kterém však pro nezájem ostatních hrají především místní romské děti. Na Rusíny lze narazit především v hospodách. Sice se hrdě hlásí ke svému původu, tím ale jejich aktivita končí. Fedor Fico se tak stává prakticky posledním uvědomělým Rusínem, který se snaží o určitou obrodu. Boj to ale není lehký. Katarína Hrehorčáková si na lhostejnost své komunity stěžovat nemůže. Je ortodoxní židovkou udržjící košer domácnost. Žije v Prešově, kde je velká sinagoga a místní židé mají i svou školu. Problém je ale jinde. Před válkou žilo v Prešově 4000 židů a dnes jich je tam jen 60. Jejich počet nvíc i nadále klesá. Dokonce i děti paní Hrehorčákové odešli do zahraničí a už se nejspíš nevrátí. Ani to jí však nebere důvod k tomu, aby dodržovala židovské zvyky a žila trdičním životem. Ignác Červeňák žije v romské osadě a jeho příběh patří asi k těm nejzajímavějším, protože se během natáčení vyvýjel poměrně dramaticky. On sám byl v minulosti trestně stíhán a dohromady si ve vězení odseděl 14 let za lehké i těžké ublížení na zdraví. V době natáčení působil jako pomocný policista ve své osadě, kde měl poměrně velký respekt. Stal se dokonce populárním, když pro televizi Markíza natočil raperský videoklip Apacuka fundaluka. Během natáčení tohoto dokumentu se ale díky jednomu medializovanému skandálu stal ještě slavnějším. Tono Triščík a Stano Čorej patří k zástupcům mladé generace. Tono je milovníkem folkloru a nenechá si ujít žádné tancovačky a tradice, kde se setkávají lidé v krojích. Je ženatý, má dítě a špatně placenou práci. Pomalu se dostává k momentu, kdy se bude muset rozhodnout, jestli se svou rodinou odjede do zahraničí, kde bude mít lepší životní podmínky, nebo zůstane i nadále ve svízelné finanční situaci, kde může o novém bytě jen snít, ale bude moci dále praktikovat místní folklor. Naproti tomu Stano je synem bohatého podnikatele. Má svou vlastní kapelu Nuda, která hraje populární hudbu. Žije obklopený blahobytem, ale nemá prakticky žádný vztah ke kraji, ve kterém žije. Vlastně se tu hrozně nudí. Jeho současnou jedinou zábavou je stolní fotbal. Dokument Iné svety se realizoval více jak tři roky a už v roce 2003 získal Cenu Tibora Vichtu za nejlepší scénář k dokumentárnímu filmu na Slovensku. Na MFF Karlovy Vary pak v letošním roce získal Diváckou cenu deníku Právo. Celý dokument je natočený velmi autenticky. Nestydí se za mikrofon vyčnívající do obrazu. Používá to spíše jako výtvarnou složku, která podporuje opravdovost. Podobně působí i záběry natočené rukou Ignáce Červeňáka. Tímto nápadem mohli zachytit skutečnou atmosféru romské osady, která se tvrdě brání vstupu „cizinců“. Naproti tomu je vidět, že samotnému natáčení předcházely dlouhé přípravy a v maximální možné míře se dodržovala předem vymyšlená koncepce. Setkání 6 protagonistů na troskách šarišského hradu je plně inscenované a občas působí trochu rozpačitě. To je ale krásný moment, který se Marku Škopovi opravdu povedl. V dokumentu nechybí humor, hluboké myšlenky ani spletité osudy, které přináší sám život. Není to dílo, které by se nějak zvlášť vymykalo těm, které se objevují na ČT2 (ostatně i Iné svety měly premiéru právě v této televizi už 12.4.2006), ale je velice dobře, že se objeví i na plátnech kin. Může zpopularizovat tento žánr a navíc je jeho dostatečně kvalitním. Zkuste tedy navštívit kino, kde se tento dokument hraje. Můžete se něco nového dozvědět, vidět následky postupující globalizace a třeba se i zasmát. Neodpustím si však na závěr poznámku, že by bylo velmi krátkozraké všechno svádět na globalizaci, ale dokument dobře ukazuje všechny možné způsoby, kterými se projevuje a kterak se dostává do našich životů. Poměrně trefně také poukazuje na oblíbené reality show, které s odstupem a v kontrastu se starším člověkem mohou vypadat trochu hloupě. Film má premiéru 7.9. Daniel