ILUZIONISTA

9. listopad 2006, 0:00
Neil Burger, scénárista a režisér Iluzionisty, je skutečně velký mág filmového plátna. Nejprve nechá před vašima očima zmizet z filmu hlavní postavu, pak příběh a nakonec… jako grand finalè zmizí i film sám. Skutečně, po skončení projekce po něm není ani vidu ani slechu, natož stopy. A přestože kouzelníci nemají rádi, když někdo veřejně odhaluje fungování jejich triků, pustím se na tenký led investigativní žurnalistiky, nahlédnu do Iluzionistova zákulisí a pokusím se Vám srozumitelně vysvětlit, jak to Burger dokázal. V první řadě je důležitá příprava a samozřejmě pomůcky, které Vám pomohou vytvořit dokonalou iluzi, že nejde o pouhý trik, ale o „skutečnou“ magii. Burger má v rukávu (nebo spíš za zády) tyto trumfy : jeho scénář vznikl na podkladu povídky Stevena Millhausera - spisovatele oceněného Pulizerovou cenou, do hlavních rolí posháněl Edwarda Nortona (Klub rváčů, Království nebeské), Paula Giamattiho (Bokovka, Žena ve vodě), Rufuse Sewella (Smrtihlav, Legenda o Zorrovi) a Jessicu Biel (Cellular, Elizabethtown) a soundtrack nechal zkomponovat klasikem minimalismu Philipem Glassem (Truman Show, Hodiny). (Patrioti si připočtou fakt, že Vídeň se natáčela v pražských lokacích.) Jako zaříkací formule poslouží romantické (a jaksi povinně tajemné) vyprávění o nadaném (a patřičně charismatickém) kouzelníkovi Eisenheimovi (Norton), který v nečekaně malé Vídni potká svou životní lásku Sofii von Teschen (Biel). Milostný cit (samozřejmě) zaplane, jenže… „kamarádka z dětství“ se toho času proměnila ve snoubenku následníka trůnu. Aby zaříkadlo nepůsobilo příliš jednoduše, zkomplikuje ho Iluzionista nejen oprávněnou žárlivostí hysterického (a nutno dodat: historicky nepodloženého) korunního prince Leopolda (Sewell), nýbrž i jeho ambicemi, a také úslužností policejního inspektora Uhla (Giamatti), který mu má dopomoci realizovat plány na svržení císaře pána (toho nehraje nikdo). Má-li však napětí dostoupit vrcholu, je třeba předvést ještě několik kliček : Sofie je v den plánovaného útěku nalezena mrtvá, inspektor Uhl si s tím neví rady, Leopold se tváří jakoby nic a věčně zachmuřený Eisenheim neváhá svými kouzly odhalit „skutečné“ pozadí zločinu. Zdálo by se, že už jsou odhaleny všechny Iluzionistovy fígle, ale ten nejlepší teprve přijde: Jak se jen mohla podařit dokonalá proměna „filmového zážitku“ v NIC? Snad to bude pečlivým namícháním všech ingrediencí tohoto filmového lektvaru, kde tu mnohé přebývá a onde se zas něčeho nedostává. Například smysluplného příběhu je vyloženě pomálu, zato délkou film nešetří. A tak si vypomáhá zadumanými pohledy, nyvými procházkami a několika „magickými (a notně digitálními) čísly“ nemluvného Eisenheima. (Režisér sám prozradil, že do původní povídkové předlohy scénáristicky přičaroval nejen prince Leopolda, ale i půvabnou Sofii a také komisař Uhl dostal mnohem víc prostoru.) Vyjma toho je důležité neplýtvat příliš komparzisty či lokacemi a důsledně se neohlížet na dobové reálie (tahle filmová Vídeň nemá s Vídní, Rakousko-Uherskem či císařem Franz Josefem společného zhola NIC). Celá tato ekvilibristika je navíc zahalena rouškou režijního „stylu“, který je - až na retro-stylizaci realizovanou na úrovni české televizní pohádky - tak hladce stravitelný, a tak bez nápadu, že v paměti dlouho nepohoví. A nakonec, i oni trumfoví herci se také vynasnaží, aby (i přese hvězdnou auru) v Iluzionistovi příliš nezazářili, a tím nepokazili onen trik se zmizením. Čáry-máry-fuk. Dokoukáno a Iluzionista je pryč. Stejně jako recenze, která je dočtena, aniž byste si všimli, že se v jejím průběhu vystřídali dva autoři. Jan Bušta, Magdaléna Bittnerová Premiéru vyčaruje 9.11.