CANDY

19. říjen 2006, 0:00
Předlohou filmu Candy debutujícího australské režiséra Neila Armfielda byla autobiografická kniha jeho krajana (a spoluscenáristy) Luka Daviese s všeříkajícím podtitulem „Příběh lásky a závislosti“. Láska Dana (Heath Ledger) a Candy (Abbie Cornishová) se snad kdysi zdála být nebem, ale závislost na heroinu ji rychle stáhla o mnoho pater níž. Někde mezi zemí a peklem se potácí i jejich každodenní přežívání, milování a honba za penězi a drogou. Od drobných krádeží z rodičovské peněženky vede nebezpečně strmá cesta k vzájemným potyčkám či k prostituci a milostný trojúhelník jeho, jí a heroinu se stále víc upevňuje. Je celkem zřejmé, kdo v něm bude hrát hlavní úlohu. Tématika drogové závislosti není nijak nová a příběh Candy nijak novátorský. Většinu jeho zákrutů uhodnete předem nebo vás přinejmenším nijak nepřekvapí. Všechno, co se na plátně odehraje, tak nějak k drogám patří a ilustruje poučení o tom, že heroin ničí těla, naděje i duše a že z drogové závislosti nevede žádná veskrze pozitivní cesta. Na rozdíl od vytříbených, hekticky pulsujících feťáckých filmů Darrena Aronofskyho a Dannyho Boylea vsadil dosud divadelní a televizní režisér Armfield na (zdánlivě) civilní pojetí a nadprůměrné australské herce. Heath Ledger si po Zkrocené hoře zvolil další „charakterní“ roli milence rozpolceného mezi láskou a neschopností. Dodává svému závisláckému „zoufalci“ Danovi (a je to především jeho příběh, který sledujeme) unavené, ale právě proto věrohodné záchvěvy skutečných emocí, které se derou na povrch i přes devastující účinky drog. Abbie Cornishová staví svoji labilnější, introvertnější - a dle scénáře leckdy upřímnější – „kurvu“ Candy na rozmezí křehké nevinné oběti a činorodé strůjkyně vlastního osudu. Geoffrey Rush svým spolehlivým nadstandardním výkonem vystřihl homosexuálního intelektuála a drogového požitkáře Caspera s charismatem, které podobně sympatickému, leč zkázonosnému zhýralci propůjčil už v historickém dramatu Quills – Perem markýze de Sade. A dokonce i figurky rodičů Candy Wyattové obsahují díky tvářím Tonyho Martina a Noni Hazlehurstové kus pravdivosti. Dobrým hercům v ambiciózním ( tradicí amerického nezávislého filmu inspirovaném) snímku však podráží nohy volba žánru, v nějž Armfield svůj nepřekvapivý a povinně apelující snímek zahalil. Konvenční melodrama o velké lásce a zákeřných překážkách, které se jí stavějí do cesty (drogy), se střetává se snahou rozložit dramaturgickou strukturu filmu do takžka dokumentárních sekvencí. Film rezignuje na popisování vnitřních stavů hrdinů (na to tu beztak máme Transpotting a Rekviem za sen) a soustředí se na vnější projevy vztahu milujícího se páru na okraji společnosti i veškerých iluzí. Důraz na udržení poetické nálady outsiderské love story vede k důsledné snaze neukázat v obraze nic opravdu „ošklivého“ nebo „špinavého“ (i když scéna potratu zasáhne každého, a především ty, kdo neviděli Scorseseho Počítání mrtvých). Avšak zcizující žánrové použití melodických country písniček, existenciální poezie či uhlazené, na příslušných místech patřičně barevné kamery spolu s opakujícími se (nikoliv nepravdivými) poučkami o nebezpečenství drog („když můžeš přestat, nechceš, když chceš přestat, nemůžeš“) oslabují autentičnost příběhu dvou konkrétních lidí. „Špinavé“ téma jako by se nevtěsnalo do upraveného melodramatického kabátku a pokus o originální žánrový přístup jako by zase klopýtal o snahu „říci něco důležitého a obecně platného“. Candy tak zůstává na ošidné půli cesty mezi „originální výpovědí“ a standardní moralitou, ve které nevyváženost stylu a průzračnou jednorozměrnost příběhu vyvažuje nadprůměrné množství výborně hrajících Australanů. Magda Bittnerová Premiéru okusíte 19.10.