Block Party

18. září 2006, 0:00
Film Block Party (Dave Chappelle´s Block Party, 2005) režiséra Michela Gondryho distribuuje v našich kinech společnost Blue Sky Film Distribution. Za tento počin je jí třeba poděkovat a ocenit odvahu distributora, nasadit do kin hudební dokument. Spíše se dalo očekávat, že se v kinech objeví jeho poslední celovečerní film Dovednost spánku (Science des reves, La, 2006), který měl letos premiéru na festivalu Sundance a je hvězdně obsazen jmény jako Gael García Bernal, Charlotte Gainsbourg nebo Miou-Miou. Blue Sky Film Distribution ovšem vsadila na „nejistotu“ a umožnila tak divákovi rovnocenné srovnání hrané a dokumentární tvorby Michela Gondryho, který se celosvětově proslavil snímkem Věčný svit neposkvrněné mysli (Eternal sunshine of the spotless mind, 2004). Block Party můžeme jako diváci přijímat ze tří různých úhlů pohledu. Prvním je představení černošské kultury v USA, druhý úhel pohledu nám skýtá možnost se na film dívat skrze hudbu, která je ústředním motivem dokumentu a konečně třetí pohled je pohledem ryze filmovým a konvenčním. Tyto tři roviny pohledů se vzájemně prolínají a vytváří tak kontinuální a ucelený dojem filmu, který je, ale pouze zdánlivý. Hudebník a herec Dave Chapppelle je v Americe velmi známou postavou. Je mu pouhých 33 let a jeho pořad Chappell´s Show mu zajistil velkou popularitu a zároveň si dokázal udržet svou nezávislost, nadhled a specifický humor, který ovšem ve filmu často vyznívá velmi ploše. Nezávislost filmu, jeho nadhled a snaha o objektivnost. To jsou zároveň i nejsilnější stránky Block Party. Je ovšem otázkou, kdo je vlastně autorem filmu. Zda Michel Gondry nebo Dave Chappelle. Odpověď je vcelku jednoduchá. Autorství je rovnocenné. Gondry se ujal režie a obrazového ztvárnění dokumentu a Chappelle přidal scénář a celkovou koncepci filmu. Počátek příběhu začíná v roce 2004, kdy se Dave Chappelle rozhodne zorganizovat koncert svých hudebních přátel v Central Parku. Jeho přítel Michel Gondry je myšlenkou nadšen, ale navrhne pro uspořádání koncertu nezvyklé místo, kterým je čtvrť Brooklyn v New Yorku. Právě v Brooklynu je silná černošská komunita a Gondry jako režisér ví, že z toho může pro tento projekt velmi vytěžit. Sázka na Brooklyn se vyplatí. Atmosféra chladných ulic dokáže diváka vtáhnout a pohltit. Ještě než koncert 18. září roku 2004 proběhne, přenášíme se ve vyprávění o pár týdnů nazpět a sledujeme Chapellea, který objíždí malá města v USA a osobně zve lidi na koncert. Vidíme spřízněné reakce oslovených lidí a jejich vstřícnost. V těchto sekvencích spatřujeme určitou spřízněnost například s českým dokumentem Bitva o život režisérského a autorského tria Janek, Vávra, Janeček. Dozvídáme se základní informace o kultuře černošských Američanů, která je v posledních dvaceti letech silně ovlivněna hip-hopovou a rapovou hudbou. Ta se stala určitým způsobem vyjadřování černochů a do jisté míry i náboženstvím, v dobrém slova smyslu. Na přelomu 80. a 90. let dokázal život v Brooklynu velmi sugestivní uměleckou formou ve svých filmech ztvárnit renomovaný černošský režisér Spike Lee (She´s gotta have it, 1986; Do the right thing, 1989; Jungle fever, 1991) . Právě hudební styly jako hip-hop a rap mají být hlavním hybatelem celé hudební akce, kterou Dave Chappelle pořádá. Tím se už dostáváme do druhé a třetí třetiny filmu, kdy nám Gondry stále prostřednictvím ruční kamery, poskytuje pohled na hudební zkoušky před koncertem a na samotný průběh koncertu. V této fázi filmu už hlavní dějovou linku přebírá hudba, která je naším druhým úhlem pohledu. Právě v těchto dvou třetinách filmu se objevují jeho největší slabiny. Hudba jako jednotící prvek celého dokumentu má silnou rytmickou linku, která po celý film dokonale funguje, ale postupem času se z ní stává monotónní vyjadřovací prvek. Velmi podobné je to i s obrazem. Gondry nám stále servíruje záběry z hudebních zkoušek, koncertu a zákulisí vystupujících umělců. To vše s železnou pravidelností obměňuje více než hodinu. Chybí moment překvapení a ozvláštnění, který by diváka vytrhl ze zaběhnutého stereotypu. Nelze ovšem upřít hudbě, že jak se říká lidově „šlape“ a dokáže udržet divákovu pozornost. O mnoho horší je to s texty hip-hopových písní. Střídání vulgarismů, odporu proti establishmentu a rýmovačkách o drogách, zbraních a sexu, mohou působit chvilkově, ale po čase se stávají obyčejným klišé. Je nutné se ovšem na texty dívat jako na vymezení proti pop kultuře a v tomto směru do určité míry fungují. Ale jako samostatný umělecký tvar určitě neobstojí a to ani proti kriticky zmíněnému pohledu na písně Beatles, který ve filmu zazní. Velké oživení oproti jednolitému hip-hopu naopak přináší charismatická zpěvačka Erykah Badu, která je tou opravdovou „femme fatale“ večera. Svým sametovým zpěvem a tepajícím funky stylem hudby předčí i hlavní hvězdy koncertního večera The Fugees v čele s Lauryn Hill. Ta sice „vystřihne“ největší hit kapely s názvem Killing my softly z alba The Score (1996), ale nelze se zbavit dojmu, že The Fugees jsou pouze tou „kultovní“ kapelou, která vydala všeho všudy dvě řadové desky (debutovali v roce 1994 deskou Blunted on reality), jejichž naléhavost a nadčasovost je po deseti letech už minimální. Čím tedy Gondry a Chappelle překvapí po stránce filmového stylu? Určitě lze vyzdvihnout zajímavé nasnímání tohoto filmu pomocí ruční kamery, která dodává celému filmu pocit subjektivního ztvárnění, ale zároveň si drží od diváka patřičnou distanc. Vyprávění je zajímavé svou autentičností a tím, že není kontinuální a střídá pohledy na čas před koncertem a během koncertu, které se vzájemně prolínají a nedodržují časovou posloupnost. Evidentně, ale filmu chybí moment nečekaného zvratu a sdělení hlubších myšlenek, které by diváka nutily, po odchodu z kina nad filmem přemýšlet. Zůstává tedy otázkou, jestli hudebnímu dokumentu stačí pouze informovat, mapovat a bavit. Neměl by ještě splňovat jinou funkci? Podle mého názoru zcela určitě a tou je právě hlubší ponor do problémů rasismu, válečné politiky USA, chudoby a nerovnoprávnosti, které jsou ve filmu pouze zazní, ale nejsou nijak více rozvedeny a analyzovány. Režisér Michel Gondry bohužel zůstal stát někde na půli cesty a nedokázal prosadit svůj autorský pohled ve větší míře, který by tak dal vzniknout originálnímu dokumentu, který by nebyl jen o hudbě, ale i o názorech a důležitosti slova v dnešním světě. Film má premiéru 21.9. Daniel Szabó