Opera La Dafne na zámku Nebílovy

V letošním roce bude kurz zakončen v tanečním sále nebílovského zámku barokní operou Marco da Gagliana "La Dafne" v italském originále.

Obsazení:
Dafné - Anna Vacíková
Apollón - Jan Tejkal
Venuše - Barbora Čížková
Amor - Helena Beránková
Tirsi - Myles Doyle

Komorní orchestr Plzeň | Dirigent: James Gray | Režie: Heather Hadrill

První operní dílo hudební historie čerpá z antické báje o proměně krásné nymfy Dafné ve vavřínový strom.
Bůh jedné řeky měl krásnou dceru, jmenovala se Dafné. Byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Apollón. Bůh lásky Erós napjal svůj luk, vybral ostrý šíp s háčky a zasáhl jasného boha hluboko do srdce. Vodní vílu zasáhl také, ale vzal si docela jiný šíp. Šíp s tupým olověným koncem, který naopak všechen něžný cit ze srdce zaháněl. Kdo byl poraněn takovým tupým šípem, nikdy nemohl mít nikoho rád.
Účinek těch dvou různých šípů se ihned projevil. Apollón zahořel pro krásnou vílu, víla však před ním prchala, jak jen mohla. Oblíbila si hluboké lesy s doupaty všeliké zvěře a s toulcem přes rameno jako bohyně Artemis trávila všechen čas na lovu. Marně se ucházeli nápadníci o její ruku, všemi pohrdala. Její otec se na to díval se zachmuřenou tváří, neboť se těšil na roztomilá vnoučátka. Ale když se dceři o tom zmínil, sklopila oči a tváře se jí zbarvily nachem. Nechtěla o sňatku ani slyšet. Jednou objala něžně otcovu šíji a prosila ho: „Drahý otče, dovol mi, abych se nikdy nemusela vdávat.“
Otec přikývl, ač nerad, ale ženiši se o ni ucházeli dál. A nejvznešenější z nich byl bůh Apollón. Dafné byla jeho první láska. Proto tak toužil, aby se mu to přání splnilo a víla se stala jeho chotí. Vždyť měla oči jako zářící hvězdy, kus jeho nebe v nich bylo, ale Dafné před ním stále a stále prchala. A ani to na ni nepůsobilo, když se jí svěřil, že je bůh, že jeho otcem je nejvyšší, všemocný Zeus a ona že by byla po jeho boku královnou sluneční říše. Marně kouzlil ze své čarovné lyry nejlahodnější tóny, marně hledal lék na svůj žal, marně ji prosil o vyslyšení.
Když se jednou dala Dafné opět před ním na útěk, pustil se za ní. Víla byla rychlá, bůh však ještě rychlejší. Už cítila jeho dech na své šíji, chvěla se hrůzou a zajíkala se strachy, že ji už už uchopí za ruku. Byla tak unavena rychlým během, že už nemohla dál. Doběhla k řece, kde sídlil její božský otec, a zoufale ho prosila:
„Zachraň mě, drahý otče! Zbav mě mé krásy, abych se nemusela bát svých pronásledovatelů!“
Otec ji vyslyšel. Dafné najednou pocítila zvláštní tíhu v nohách, jako by vrůstala do země, cítila, jak se jí vlasy mění v listí, paže se prodlužují ve větve a tváře jí halí koruna stromu. A za okamžik už z ní nezbývalo nic než její krása, která se vtělila do nového stromu. A ten strom dostal na památku i její jméno.
Užaslý bůh Apollón vložil ruku na kmen stromu a ještě cítil, jak se pod čerstvou kůrou chvěje vyděšené srdce nymfino. Něžně hladil větévky, líbal je a promlouval k nim, jako by dosud byly jeho milovanou dívkou: „Když mi osud nedopřál, aby ses stala mou chotí, aspoň si budu tebou zdobit vlasy a lyru. A mým ctitelům a vítězům ve slavnostních závodech budeš odměnou za jejich umění.“
Od té doby je vavřín posvátným stromem Apollónovým. A jako si Apollón nedal nikdy stříhat své bujné, zářící vlasy, tak ani vavřín neztrácí nikdy své listí. Jeho koruna je stále zelená a dodnes výmluvně svědčí o kráse víly, která se v něj proměnila.