Jiří Hilmar: Adagio

Základem výstavy v Museu Kampa jsou kinetické objekty a papírové reliéfy z konce šedesátých let a kresby a monochromní reliéfy z vrstveného pauzovacího papíru z let sedmdesátých.

U příležitosti výstavy vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkou je kurátorka výstavy Ilona Víchová.

Výstava Jiřího Hilmara (*1937) v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období šedesátých až osmdesátých let. Styčným bodem je rok 1967, kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta, která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.

V době založení Klubu konkretistů v roce 1967 se Jiří Hilmar soustředil na téma pohybu, reálného i optického, který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech. Vedle mechanických „strojků" zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem, které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů. Na optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. Vytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu. Pro jejich „čtení" umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.

V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu. Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr, z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu. Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.

Od poloviny sedmdesátých let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova, autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu. Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).
text: Ilona Víchová