Zrada - Činoherní klub

Harold Pinter (1930-2008) se ve Zradě (The Betrayal, 1978) inspiroval vlastní mimomanželskou aférou a jejím skandálním odhalením. Premiéra hry, kterou napsal po rozchodu s herečkou Vivien Merchantovou, se konala v listopadu 1978 v londýnském Národním divadle v režii Petera Halla. Pinterovi nešlo, podobně jako v jeho ostatních hrách, o samotný příběh; neuchopitelnost odcizení a osamělosti řeší na půdorysu klasického trojúhelníku, ale své téma nerozlišitelnosti pravdy a lži, vyprázdněnosti a odcizenosti sobě i druhým tentokrát ozvláštňuje a posiluje prací s časem. Autorovi zvlášť záleželo na tom, aby tento experiment s časem byl diváky pochopen. Pinter vychází ve svých hrách vždy ze zcela konkrétní mezilidské a jazykové situace a vztahy mezi postavami strukturuje prostřednictvím paralelně se proplétajících, banálních detailů, a právě tato repetitivní výstavba dramatického textu mu umožňuje onu zvláštní symbiózu reálného s nereálným, racionálního s iracionálním, která vytváří specifický „pinterovský“ svět.

Na stránkách textů a na jevištích inscenací Pinterových her se pohybují poznatelní lidé a mluví řeči, které jsou rovněž poznatelné a srozumitelné – ale autor jako by mezi své postavy a jejich repliky spustil jakousi znejišťující, znejasňující matoucí oponu, která každou jednotlivou větu obtáčí živým plotem otazníků a dává Pinterovým hrám jejich přesvědčivou a tajemně hrozivou neuchopitelnost. Lidé v těchto hrách se bojí jeden druhého, za nic se nechtějí jeden druhému vydat na pospas, bojí se pravdy o sobě a o životě vůbec, a proto neustále vypouštějí maskující a matoucí slovní kouřovou clonu klamu i sebeklamu (ty jsou často od sebe k nerozeznání), takže diváci, ale ani postavy na jevišti nevědí, na čem vlastně jsou. Slova, řeč, která se na jevišti mluví, jsou běžná, obyčejná až ošoupaná přílišným užíváním (Pinter s oblibou dělá ze svých postav navíc i jazykově deprivované oběti žurnalistických frází a vyprázdněných klišé, z nichž jako z píchlé duše už dávno vysyčel veškerý význam), ale jako by byla oddělena, odtržena od původního reálného podkladu, přelévala se v jakémsi postavami většinou zamýšleném a záměrném sémantickém vzduchoprázdnu, jako by opravdu Pinterovým postavám byla dána jedině jako nástroj klamu a mlžení, nikoli jako nástroj dorozumění, jako cihly a malta lidských vztahů.

Překlad: František Fröhlich
Úprava a režie: Ondřej Sokol
Scéna: Adam Pitra

Hrají:
Kateřina Lojdová
Martin Finger
Ondřej Sokol

inspice: Jana Kohoutová
světla: Milan Pastyřík, Jaromír Vondrák
zvuk: Zdeněk John, Radek Šebele
rekvizity: Jan Janák, Marian Fiedler
masky: Zuzana Báťková, Radka Kadlecová
garderoba: Ladislava Koukalová, Lidiya Glavanaková
stavby: Tomáš Madar, Marian Fiedler, Tomáš Olejník, Daniel Pešl, Tomáš Otta