Jan Žďárský / KLEŠICE - Činoherní klub

Zapomenutou hru našla v pozůstalosti své babičky Žďárského pravnučka Dr. Ráchel Lewinski. Hra se pohybuje na pomezí tragické frašky a dobové ilustrace, přičemž je rozkročena mezi něhou mládí a sarkasmem starých plenkérů, kteří jsou, jak známo, dosti prosaičtí, nejde-li o mináž nebo poštu; a v tomto smyslu reflektuje dvojjedinost samotné obce Klešice ležící na samém rozhraní Železných hor a Polabí.
Klešice - Domů z Velké války

Divadlo Na tahu
Vzniklo z podnětu A. Kroba, jevištního technika Divadla Na zábradlí a občasného herce, který se rozhodl nastudovat Žebráckou operu, novou hru svého přítele, zakázaného dramatika V. Havla, napsanou na motivy stejnojmenné hry J. Gaye. Se skupinou známých a přátel, vesměs neherců, Žebráckou operu 1974–75 tajně nazkoušel a 1. 11. 1975 veřejně uvedl v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích. Představení bylo řádně povoleno, neboť schvalovací orgán neodhalil Havlovo zamlčené autorství. Premiéra se konala za účasti autora, četných disidentů, spisovatelů, divadelníků atd. Až do 1988, kdy v rámci scénického časopisu Rozrazil 1/88 uvedlo Divadlo na provázku – rovněž anonymně – zkrácenou hru Zítra to spustíme, byla Žebrácká opera jedinou veřejně provedenou hrou V. Havla v českých zemích za normalizace. Po počernickém představení následovaly policejní represe vůči autorovi, souboru i divákům. Další aktivity DnT se pak až do listopadu 1989 realizovaly v soukromí. V létě 1976 uvedl A. Krob, režisér všech inscenací, na své chalupě v Hrádečku u Trutnova pro přátele a zvané hosty jednoaktovku Audience (s V. Havlem v roli Vaňka). Po více než desetileté pauze vznikla ve spolupráci s Originálním videojournalem videoinscenace hry Pokoušení, která se po premiérovém promítání pro uzavřený okruh diváků v dubnu 1988 šířila samizdatovým způsobem.
Po listopadu 1989 divadlo vyšlo z ilegality, jeho činnost zintenzivnila a reprízováním inscenací nabyla na pravidelnosti. Soubor DnT a jeho inscenace přijalo pod svou střechu Divadlo Na zábradlí, někdejší domovská scéna autora i režiséra. DnT pokračovalo ve výlučně havlovské dramaturgii, zaměřujíc se nejprve na hry dosud v Čechách neprovedené. 1991 uvedlo v české premiéře Horský hotel, 1992 prolomilo autorovo embargo na hru Spiklenci a svým nastudováním ji i u něho rehabilitovalo. 1993 následovalo Vyrozumění, k 20. výročí premiéry Žebrácké opery ji DnT nastudovalo podruhé (1995), poté přišla na řadu Zahradní slavnost (1996). Své první představení divadlo připomínalo i tím, že většinu premiér nových inscenací uvádí ve výroční den počernického představení. Předpremiérami na Hrádečku navazovalo na tradici zdejších představení z období disentu.
Počínaje kompozicí z textů S. Becketta Poslední páska? (1994) se DnT obrátilo k dalším autorům (Čechov: Tři sestry, 1995; Beckett, Borges, Cervantes, Puškin – i Havel v klaunské a operní koláži Déboucher – Antikódy, 1997), nicméně zůstalo především divadlem jednoho dramatika, na jehož hrách profilovalo inscenační styl. Neokázalá režie se opírá o autenticitu neherců, které vede k přirozenému, životně věrohodnému a divadelně minimalistickému výrazu. Herecký projev typově obsazovaných interpretů respektuje nepsychologický ráz postav, aniž by ho karikaturně zjednodušoval nebo umně stylizoval. Přirozenost a nehodnotící, vážná prezentace všední banality jsou zdrojem komického účinu. Jevištní kompozici rytmicky určují stavebné principy Havlovy dramatiky, jejíž „strojový mechanismus“ je v inscenacích DnT konkretizován mizanscénou, temporytmem a hereckými, zejm. mluvními prostředky.
Soubor DnT je od počátku volným, proměnlivým seskupením. Vedle opakovaně se uplatňujících amatérů (J. Bělíková, S. Krobová, L. Michálková, Z. Ždárská, J. Hasák, J. Kašpar, V. Spousta, P. Taťoun) tu občas hráli I. Havel, P. Šustrová ad. V polistopadové éře se herecký okruh DnT postupně rozšířil (E. Holubová, B. Kuklová, H. Pilná, J. Frajt, J. Hrubý, L. Klepal, P. Reidinger) a také ustálil, nicméně zůstal otevřený dalším nehercům i profesionálním divadelníkům (D. Svobodová, J. Ruml, L. Smoljak). Ze soužití s Divadlem Na zábradlí se vyvinula těsnější spolupráce herecká a režijní (např. Krobova režie Havlovy Ztížené možnosti soustředění, DNZ 1997).

Nejhodnější medvídci
se založili 25. října 1988 v restauraci Na Hřebenkách v Praze jako vyhraněný nekompromisní soubor ortodoxních, až extrémních činoherců, vycházeje zejména ze statí Václava Klimenta Klicpery „Divadlo jako kukátko světa a srdce“ (Fr. Jebavý, Praha 1857) a Theodora Adorna „Das Schauspiel als ein metaphysisches Model des Seins in der postdramatischen Gesellschaft“ (Hrsg. Goethe Universität Frankfurt a. M., 1957).
Usilují o divadlo postdokumentární, oproštěné od veškerého metaforického balastu, o divadlo, které skutečnost reflektuje s takovou naléhavostí, až ji ve své podstatě utváří. Směřují tak k ideálnímu stavu naprosté umělecké symetrie, kdy není zřejmé, zda je scénovaný tvar modelem světa, nebo naopak svět sám o sobě není modelem inscenací Nejhodnějších medvídků. Zjevenou reflexivní relací světa a uměleckého tvaru tak dokazují platnost prastaré ideje Rosenblüthovy a Wienerovy, a sice že „nejlepším modelem kočky je jiná, nebo pokud možno táž kočka“.
Za 28 let své existence nastudovali Nejhodnější medvídci přibližně 13 inscenací, které uvedli jak v České republice, tak na Slovensku, v Litvě, Bělorusku, Spolkové republice Německo a ve Francii. Ve všech těchto zemích pak přirozeně v souladu se svou filosofií lásky ke slovu a s přesvědčením, že jednání je buď jednání slovem, nebo není vůbec, uvedli Medvídci své hry v jazyce místních domorodců.

Režie Andrej Krob
Asistent režie Dan Vavřík
Scéna Jan Turner
Kostýmy Šarko Mirko
Zvuk Johana Ožvold
Autorka projektu Dr. Ráchel Lewinski

Hrají
Jitka Říhová, Irena Holemá,
Jana Zbortková, Ilona Semrádová,
Julie Válková, Jan Turner,
Marek Šimon, Petr Reidinger,
Ivo Bureš, Zdeněk Škrdlant a Jan Hanyš.