Petr Fiala: V pohybu - Galerie Hollar

Transformace (z lat. trans-formatio, pře-tvoření) se používá ve více významech. Obvykle je mylně používána jako podstatná změna i přes to, že pravý význam je postupná přeměna, přetváření.
Variace (z lat. varius, rozdílný) je obměna, střídání, přeměna; tvarová, popř. barevná úchylka.
Hra je činnost jednoho či více lidí, která nemusí mít konkrétní smysl, ale přitom má za cíl radost či relaxaci.
Vše kolem nás, celý vesmír, veškeré civilizační prostředí, příroda i my sami se neustále měníme a jsme subjekty i objekty pohybu, vzniku, vývoje i zániku. Od počátku života až k jeho samému závěru dochází k neustálým změnám, pozvolným, těžko postřehnutelným, průběžným, skokovým, náhlým nebo prudce dramatickým. Řadu z nich nemůžeme zcela nebo zásadně ovlivnit, ale můžeme se je pokusit alespoň zachytit. A právě zachycením změn a pohybů v přírodním prostředí se zabývá i výtvarník Petr Fiala. Bylo by ale omylem ho považovat za výtvarníka „přírodovědce“, který přírodní děje ilustruje a zachycuje v co nejdokonalejším realistickém vyobrazení. Petra Fialu zajímají především principy transformací a pohybů v přírodě, které pak s velkou imaginací transformuje do více či méně fantaskního obrazu přírody nebo obrazů, ve kterých dochází ke kontaktu přírodního světa s civilizační „realitou“. Pohyb fascinuje autora zjevně již delší časové období a v jeho dílech nacházíme řadu druhů pohybů typických pro přírodní prostředí, od mechanických pohybů (různé typy odstředivého a dostředného pohybu) až ke složité, sociálně podmíněné lokomoci živočichů (přelety ptáků a hejn, pohyb stád, ale i pohyb rostlin v závislosti na osvitu apod.). Stejně tak autor s velkým zájmem sleduje závislost průběhu pohybu v závislosti na čase (průběžný, volně plynoucí, přerušený, plynulý pohyb atd.). Zřejmý, tušený nebo skrytý dynamický princip se pak stává základní myšlenkou jeho zdánlivě klidných, někdy až hluboce ztišených kompozic. Stále se opakuje i princip cíleného směřování odněkud někam, i když ne vždy jsou výchozí bod nebo cíl divákovi poznatelné.
Výtvarník vychází ve svém díle nejen z přímého pozorování přírody v zoologických a botanických zahradách, ale je dlouhodobě fascinován historickými atlasy ptáků a rostlin. Staletí zobrazování živočišné a rostlinné říše přenáší do jeho děl určité stylizační prvky. Přírodní náměty nesou sice v jeho dílech přesné a realistické kvality i vlastnosti skutečné přírody, ale uspořádání těchto vlastností nebo jejich kombinace, především ve vztahu objekt – prostředí, již zcela podléhají zákonům autorovy fantazie, nikoliv zákonům přírody. Některá spojení připomenou až estetiku počítačové animace, ale všechna Fialova díla vznikla tradičními technikami a tradiční cestou oko – ruka. Při zběžném prvním pohledu diváka okouzlí krása a harmonie Fialových kompozic, ale záhy pozornější pozorovatel cítí, že v obraze „něco nesedí“. Vše je sice podřízeno přísnému estetickému nadhledu autora, ale organizovaná vizuální přitažlivost jeho děl se při bližším zkoumání vysmívá běžně chápanému pojetí malebnosti. Často toho dosahuje technikou jemné ironizující parafráze či dokonce persifláže. Neustálá, byť někdy skrytá hra s divákem, dává Fialovu dílu vnitřní napětí, ale i určitý pocit divácké nejistoty a možnosti více výkladů.
V jeho díle (zatím) chybí obraz člověka, považovaný za vrchol vývojového řetězce živočišných druhů. Člověk nestojí ve středu všeho dění. Příroda, jako každý systém spějící k samoorganizaci, si podle výtvarníkova výkladu bohatě vystačí a dokáže člověka snadno obejít, přes všechnu snahu lidstva ji ovládnout a často dokonce znásilnit.
Náročná intelektuální koncepce Fialova díla, jež se nekomplikovaná jeví pouze na povrchu, v mnohém reaguje na surrealistická východiska. Výrazně ho zaujal a v mnoha jeho dílech se rozvíjí arcimboldovský princip skladebnosti. Ostatně není divu, barokní manýrista Giuseppe Arcimboldo, byl řadou teoretiků surrealismu i samotnými výtvarníky považován za zásadní a inspirující osobnost tohoto evropského uměleckého směru. Ve Fialových dílech pak nacházíme vtipně uplatněný a variovaný postup vytvoření podoby individua z elementů živé nebo neživé přírody zcela jiných druhů, případně z vizuálních elementů civilizačního života.
Na sofistikovaný a často zašifrovaný obsah Fialových prací se váže bravurní technické zpracování. Hladká malba akrylovými barvami vynikne ve vybrané koloristicky rafinované paletě, jež mnohdy reaguje na pestrou barevnost pop-artu. Malba je ale pouze jedním pólem Fialovy tvorby. Druhý pak tvoří jeho obsáhlé grafické dílo, kterému zcela dominuje technika barevné litografie. Technika, jejíž zákonitosti a praktické dovednosti také předává svým studentům jako pedagog v Grafických dílnách Akademie výtvarných umění v Praze. Technicky perfektní provedení velkoformátových listů dává vyniknout zcela klasické technice kamenotisku. Autor ale vždy vychází z důkladné znalosti vlastností litografického kamene a specifický otisk zrna kamene se stává jednou z důležitých komponent tištěného listu. Výtvarník přesně odhaduje možnosti účinku barevného soutisku, jehož základem je černý, případně šedý základní konturní a plošný rozvrh. Ten je doplněn o další barevný soutisk v elegantní, rafinované a atmosférotvorné kombinaci. Veškerá jeho grafická produkce je tištěna vlastními silami.
Tvorbu Petra Fialy provází zajímavé specifikum. Ač naprostá většina výtvarníků vytvořila nebo vytváří své grafické listy podle předchozí malířské, popř. kreslířské tvorby, tento výtvarník sleduje opačný postup. „Sloní“ cyklus vytvořil nejprve v technice barevné litografie, aby se k němu po více než dvou dekádách vrátil. Tentokráte ale vytvořil dosud zřejmě neuzavřenou sérii akrylových maleb, která se s původním desetidílným grafickým cyklem kryje jen částečně.
Výtvarníkův otevřený výtvarný rozhovor s přírodou a civilizací je důležitým přínosem pro současnou uměleckou scénu. Realistické tvarosloví, vycházející z tradice uměleckých oborů předchozích epoch, se pak umně pojí s metafyzickým nebo surreálným obsahem, tak jako je fyzické tělo spojeno s nehmotnou duší.
(David Chaloupka, leden 2019)