Mne blesk se dotekl - Národní divadlo Brno

Režie: Zoja Mikotová
Dramaturgie: Pavel Jurda
Scéna: Jan Štěpánek
Hudba: Zdeněk Kluka
Světelný design: Pavla Beranová
Kostýmy: Marie Jirásková
Pěvecké nastudování: Petr Svozílek
Inspice, nápověda: Ludmila Havelková

Světová premiéra: 22. 3. 2019 v 19:00

Mne blesk se dotekl

“Bylo poledne 12. ledna 1928, kdy nebylo v redakci nikoho. Sedl si ke svému stolu, položil na něj rozhlásek a lístek: Nehněvejte se, že to bylo tady. Nechtěl jsem jí zkazit hnízdečko, vždyť ji mám do poslední chvíle neskonale rád. A zde jsem prožil dvacet let. Potom stiskl spoušť. Těžce se zranil a prošel dlouhou chodbou redakce, kde požádal úředníka, aby mu zavolal lékaře. Byl odvezen do nemocnice a tam brzy zemřel. Následoval svou Jindru, oběť lákavé hry se smrtí.” Píše o Rudolfu Těsnohlídkovi jeho redakční kolega z Lidových novin Bedřich Golombek, který jako první napsal Těsnohlídkův životopis, jenž vyšel v roce 1946. Tato kniha se stal důležitým, i když zdaleka ne jediným, inspiračním zdrojem pro divadelní inscenaci režisérky Zoji Mikotové, která na jejím textu spolupracovala s dramatičkou Ivou Klestilovou.

    Těsnohlídkova první, o tři roky starší žena Jindra Kopecká, kterou její muž oslovoval uměleckým pseudonymem Kaja, byla komplikovaná bytost, která zemřela ve svých pětadvaceti letech ranou z dámského revolveru, jenž nosila na řetízku. Bylo to necelé dva měsíce po jejich sňatku na svatební cestě v Dánsku v červenci 1905. Jediný svědek události Těsnohlídek o neštěstí vypovídal rozporuplně, takže na čas upadl do podezření z vraždy. Smrt Kaji vrhala stín na celou jeho další existenci. Jakoby jeho celý nadcházející život byl už jen smuteční slavností za umřelou adolescentní lásku, která byla narušovaná jejím neustálým a marným oživováním. Vlastně Kaju nikdy nepohřbil, něco mu v tom bránilo. Ještě po více jak dvaceti letech ji také věnoval verše.

    Těsnohlídek zřejmě nedokázal být šťastný ani se svojí druhou ženou o mnoho let mladší Annou Kutilovou, která mu přivedla na svět syna Milana, a ani se svou třetí ženou Olgou, jíž “nechtěl zkazit hnízdečko”, jak píše ve svém dopise na rozloučenou, a která sama brzy po smrti svého muže spáchala sebevraždu svítiplynem.

    Životní tragédie Těsnohlídka spočívá nejspíše v tom, že lidsky nedozrál, že se nedokázal vymanit ze svých rodinných traumat, neměl se rád. “Těsnohlídek trpěl vědomím, že přivolává smrt svých blízkých. Tuto myšlenku zaháněl konáním dobra a pokorou, jdoucí na hranice mučednického sebeobětování,“ píše literární historik Radko Pytlík. Na své trauma snad zapomněl, když nečekaný úspěch vzbudila jeho Liška Bystrouška, když zachraňoval odloženou Lidušku, pomáhal na svět Vánočnímu stromu republiky a dětskému domovu Dagmar nebo když zajížděl na Slovensko objevovat Demänovské jeskyně, když pro čtenáře Lidových novin zpřístupnil neuvěřitelná dobrodružství bodrého chlapíka Eskymo Welzla…

    Podle svědectví jeho současníků však působil jako do sebe zavíjející se klubíčko nervů, které snad tu a tam někdo citlivě rozmotal, ale Rudolf si s tím stejně nevěděl rady. Byl to boj s vlastním stínem, nad kterým dokázal někdy vítězit ve svých literárních postavách nebo básních, ale žít s tím neuměl. Rudolf Těsnohlídek jakoby nebyl z tohoto světa, však také Ludvík Kundera, který napsal o Těsnohlídkovi dosud nerealizovaný televizní scénář, svůj text nazval příznačně Brány do podsvětí. Těsnohlídkovy básně svázané sbírek Den a Rozbitý stůl, které napsal na sklonku života, překypují touhou po jiném světě a životě, a také po vzdálených ostrovech, jak píše v básni Rozloučení.

Zdá se tedy k nevíře, že “Těsnohlídek byl považován za jedinečného humoristu, což bylo v Lidových novinách, které měly své interní heslo “List dobré pohody”, zvláště vítané. Těsnohlídek byl jedním z nejčtenějších českých autorů, na jeho soudničky a na jeho romány čekaly dychtivě desetitisíce a sta tisíce čtenářů,” píše Golombek, který vystupuje v inscenaci Mne blesk se dotekl jako důležitá postava. Jeví se totiž, že to byl jeden z mála Těsnohlídkových souputníků, kteří pro komplikovaného kolegu měli pochopení. A tak si režisérka vybrala právě jeho, aby byl hlavním komentátorem spisovatelových životních i profesních eskapád. (Je na místě si připomenout, že Bedřich Golombek, tento významný novinář, po válce také šéfredaktor pražské redakce Lidových novin, byl nucen po únoru 1948 opustit svou profesi a pracoval v brněnské továrně na rentgenové přístroje.)

    Není ovšem „tragédie bez komedie“. Nad spisovatelův nešťastný životním příběh vyčnívají radostně vrcholy jeho literární tvorby, jeho romány z periferie se zemitými lidovými postavami s charakteristickým humorem a mluvou „brněnské plotny“. V ponurých chladných vodách se najednou vynořují osvěživé tóny, které zaznívají ze zamilovaných liščích tlamiček Bystroušky a Zlatohřbítka: “Bóžinku, ten je hezké! Ten je hezké!”, “Nebude vám, slečno, nemilé, kdybych vás opět navštívil?”.  Ponoříme se tak do světa autora v mnoha ohledech ještě neobjeveného, nahlédneme do zákoutí duše, která hledá vykoupení. V čem? Odpovíme zase otázkou, kterou si paní režisérka vepsala do scénáře: “Není pro básníka rozhřešením, právě jeho dílo?”.