Labutí jezero - Národní divadlo

Choreografie: John Cranko
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Nastudování: Birgit Deharde, Adria Hall, Filip Barankiewicz
Umělecká supervize: Reid Anderson
Scénografie: Martin Černý
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Pavel Dautovský
Projekce a animace: Lunchmeat studio s.r.o.
Hudební nastudování: Václav Zahradník
Dirigent: Václav Zahradník, Sergej Poluektov
Baletní mistr: Alexej Afanassiev, Michaela Černá, Tereza Podařilová

Zvolí Princ Siegfried lásku, dodrží přísahu své milované bílé labutí princezně? Nebo na svou Odetu zapomene a zvolí povinnost vůči svému postavení, vždyť cizí princezny jsou tak krásné! A co teprve uhrančivá černá labuť, která spolu s čarodějem Rudovousem okouzlí jeho mysl. Ačkoliv se zdá, že vyprávíme příběh o lásce, jde tu především o duši. 

Labutí jezero je úhelným kamenem, je ikonickou výzvou, ryzí krásou. Patří k nejslavnějším klasickým baletním titulům, spolu s Čajkovského hudbou tvoří milník na cestě k dokonalému uměleckému tvaru. Balet Národního divadla je prvním velkým souborem mimo německé prostředí, který získal povolení inscenovat titul v choreografii Johna Cranka, navíc v originální kostýmní a scénické výpravě. Crankova verze je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, nicméně s puncem jeho dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu.

Navíc je to právě Národní divadlo, které v historii tohoto díla zaujímá důležité postavení. Prvním choreografem Labutího jezera roku 1877 v Moskvě byl Čech Václav Reisinger (byl to také historicky první šéf Baletu ND) a taktéž českému choreografovi Augustinu Bergrovi se dostalo mimořádné cti, když Čajkovskij při zhlédnutí 2. jednání Labutího jezera v Praze v roce 1888 poznamenal, že prožil „minutu absolutního štěstí“. Současná verze je třináctou inscenací tohoto nesmrtelného titulu v Národním divadle.

Česká premiéra: 28. března 2019 v Národním divadle

Sólisté a sbor Baletu Národního divadla
Orchestr Státní opery

Fotograf vizuálu: The Queens (Alexandre Katsapov, Mario Bakuš)