Vladimír Kopecký, Dálky a póly

Legendárního uměleckého skláře Vladimíra Kopeckého proslavily skleněné sochy připomínající malby nebo monumentální skleněná mozaika pro halu havířovského Hlavního nádraží. Jeho sklo je plné dynamiky, barev a abstrakce, významně spolupracoval i s architekty. Na Špilberku bude k vidění jeho celoživotní tvorba od 50. let po poslední práce. 
Vladimír Kopecký (1931) studoval na sklářských školách v Kamenickém Šenově a Novém Boru a od roku 1949 v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru monumentální malby a skla pod vedením Josefa Kaplického. Tam spolu s Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem navrhl mozaiku pro Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu, za níž získali zlatou medaili. Od 60. let se věnoval malbě na linoleum a vázám, navrhl monumentální mozaiky pro Hlavní nádraží v Havířově (1963), pro Elektrotechnický zkušební ústav v Praze (1969) a pro Úpravnu vody Želivka (1971). Od 70. let se opět vracel ke sklu, které využíval i v obrazech. Vytvořil série geometrických skleněných objektů i expresivní obrazy s odpadovými materiály. Pro československý pavilon na Světové výstavě EXPO 92 v Seville vytvořil jedno z jeho nejpůsobivějších děl – instalace z ostrých skleněných tabulí s vrstvami barev se však nedochovala. Mezi lety 1990 a 2008 Kopecký vedl ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V posledních letech se věnuje expresivní malbě, sklu i tvorbě geometrických digitálních grafik, za něž získal v roce 2013 dvě ceny v soutěži Grafika roku.