Glengarry Glen Ross -„It´s a fucked-up world.“

DAVID MAMET

Jeden z nejvýznamnějších amerických dramatiků posledních třiceti let se narodil 30. listopadu 1947 v Chicagu. Mamet se věnuje i psaní esejů, próz, básní a scénářů či filmové režii. Za hru Glengarry Glen Ross obdržel v roce 1984 Pulitzerovu cenu. Mamet je nositelem mnoha prestižních ocenění, včetně nominace na filmového Oskara za scénář Vrtěti psem (1997). Kvůli výraznému, drsnému, hovorovému stylu jeho dialogů se v angličtině jeho příjmení, podobně jako u Pintera, Kafky či Becketta, začalo používat k označení typu takového vyjadřování – „Mamet speak“. K jeho nejznámějším hrám, jež byly uvedeny i v Česku, patří mj. Sexuální perverze v Chicagu (1974), Americký bizon (1975) či Oleanna (1992). Mezi Mametovy poslední dramatické počiny patří i hra Listopad (2008), která měla premiéru v broadwayském Ethel Barrymore Theatre. V roce 2010 se Mamet věnuje režii filmové adaptace Deníku Anny Frankové.

V Glengarry Glen Ross, druhé části tzv. Trilogie o byznysu (první část představuje Americký bizon a třetí V potu tváře orat budeš) se chtějí realitní makléři dostat k penězům i za cenu zrady vlastní firmy. Ukradnou tipy a kontakty na klienty a předají je konkurenční agentuře. Celá hra je mozaikou výstupů a scén, v kterých se postavy pokoušejí manipulovat jedna druhou, dosáhnout svého cíle přesvědčovací taktikou. Agenti jsou mistry jazyka, řeč je jejich pracovním prostředkem.
Mamet pochopil konzumní demokracii amerického či západního typu jako bezohledný egoistický boj o přežití, kde jeden se snaží obehrát druhého. Vše se podřizuje cíli, kterým nejčastěji bývá osobní prospěch. Tyto principy Mamet odhaluje jako základní v mezilidských i pracovních vztazích, zvlášť v podnikání anebo byznysu, které jsou považovány za pilíř americké společnosti. V konečném důsledku jsou materiálnímu zisku obětovány i přátelské vztahy.
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, jak je tato Mametova nejúspěšnější a nejuznávanější hra z roku 1983 blízká současné české realitě…

POZNÁMKA AUTORA

Kancelář byla jakýmsi pochybným podnikem, který prodával plochy neobdělané půdy v Arizoně a na Floridě naivním Chicagčanům. Firmu inzerovali v rozhlase a v televizi a jejich reklamní bluf měl asi takové efektní znění: „Neváhejte! Kdo první přijde, ten prv... Překrásné parcely pro rodinné domy v malebné historické Arizoně Floridě. Zavolejte a dozvíte se další informace… z naší krásné brožury.“ Zájemci si potom telefonicky objednávali brožuru a já jsem dostával jejich jména a čísla. Moje práce spočívala v tom, že jsem jim zavolal zpátky, zjistil jejich příjem, reálnost uzavření obchodu a s některým z našich realitních agentů jsem pro ně dohodl schůzku.
Takové schůzce se říkalo „stopa“ – stejně jako se nazývá „stopou“ klíč při řešení kriminálního případu – klíč, který nás může dovést k podezřelému, a v našem případě jím byl „eventuální kupec“. Potom jsem měl posoudit relativní hodnotu těchto stop a přidělit je jednotlivým agentům. Agenti si potom vzali své přidělené stopy a šli na schůzky, kterým se říkalo „sezení“… tedy setkání, kde agenti skutečně se zákazníky „seděli“…
Takže takové je pozadí hry. Jsme v realitní kanceláři. Prodejní soutěž se blíží ke konci. Našim čtyřem agentům zůstává už jen několik dní, aby si zabezpečili své postavení na grafu prodeje na „tabuli“. Nejlepší z nich vyhraje cadillac, druhý v pořadí vyhraje sadu biftekových nožů, poslední dva dostanou padáka. Soutěž se točí kolem „stop“, přičemž každý z mužů se zoufale snaží získat ty nejlepší.

(David Manet nějaký čas v roce 1969 sám pracoval v realitní kanceláři. Jeho poznámky se týkají právě toho období.)

Americký mýtus je představa, že získáme něco za nic. A to samozřejmě ovlivňuje i ducha jednotlivého člověka. Je to velice destruktivní představa. Člověk má pocit, že může uspět jen na úkor druhého. Ekonomický život v Americe je loterie. Každý má stejnou šanci, ale jenom jeden se dostane nahoru. Čím víc mám já, tím míň máš ty.